Pane Cílku, začněme koronavirem. Boj s ním jsme, jak se zdá, zvládli, ale nemáte obavu, že navzdory nejrůznějším katastrofickým studiím to nebude ani příliv a odliv, ani vítr, ani zemětřesení, meteorit či tání ledovců, ale právě nějaká nemoc, se kterou nebude lidstvo schopno bojovat?

Je to samozřejmě jedna z těch největších hrozeb. Pokud jde o koronavirus konkrétně, tak ten zatím zahubil jen něco přes sto tisíc lidí, když to srovnáte s obyčejnou chřipkou, tak ta zabíjí ročně 400 tisíc lidí ročně a nikdo se nad tím příliš nepozastavuje.

Bohužel, nikdy si před tímto nebezpečím nemůžeme být úplně jistí, protože různé viry jsou prostě nevypočitatelné. Největší riziko je tam, kde je pohromadě vysoký počet lidí a domácích zvířat – a to je přesně Čína.

Ale pro mě je ten koronavirus taková malá povodeň, ze které se můžeme poučit, jak se potom chovat, když přijdou opravdové záplavy.

Vy jste předvídal, že rok 2020 bude nebo může být značně turbulentní, to se tedy skutečně potvrdilo…

Já to vezmu trošku zeširoka. Víte, jeden z komentátorů New York Times napsal nedávno článek s příznačným názvem „Budoucnost neexistuje“. Tím chtěl vyjádřit ten současný stav a obavy o celou lidskou populaci, protože jestli jsme dřív něco mohli předvídat, tak teď nevíme už vůbec nebo téměř nic.

Takže já s tím v podstatě souhlasím a opírám se o historickou analýzu, která konstatuje, že většina těch minulých krizí byla spjatá s velkou epidemií, nejčastěji morem. A z toho vzniká potom kompozitní krize, to znamená, že je tvořená více složkami, které spolu tak úplně přímo nesouvisejí – jako například nedostatek potravin a zároveň třeba sociální napětí atd.

Teď to vypadá, že to nejhorší máme za sebou, ale z toho letošního roku uběhlo teprve něco přes pět měsíců. Teď je čas si oddechnout a nabrat určitou duševní energii, protože netušíme, co nám ta druhá polovina roku přinese.

A čeho bychom se měli obávat?

To, co z medicínského hlediska dlouhodobě hrozí, jsou kmeny bakterií, to znamená ty, na které nezabírají žádná antibiotika.

A my si teď musíme přiznat jednu důležitou věc – a sice že už ta situace dospěla tak daleko, že už nás lékaři prostě, ani u zdálo by se méně závažných onemocnění, nemůžou prostě zachránit.

Jinými slovy, to zdraví, které jsme v minulosti ochotně delegovali na doktory, se nám teď vrací do vlastních rukou.

Jak jste spokojený s tím, jak tu situaci zvládlo Česko?

Já myslím, že Česká republika to zvládla poměrně dobře, to znamená bez nějakých větších ztrát.

To, co teď bude následovat, je jiná věc. To znamená, že nás čeká dlouhodobé dohadování o té ekonomice.