Máme za sebou minulý týden dramatickou volba¨u ombudsmana. Proti jednomu z kandidátů, Stanislavu Křečkovi, se zvedla nevole od určité části společnosti a médií. Nebyl nakonec poslanci právě kvůli tomu zvolen?

Nevole je v pořádku, všichni máme své vlastní a různé preference. Ale špatné je, když někdo vyhrožuje, „...když zvolíte toho, anebo nezvolíte onoho, budeme proti vám demonstrovat!“ To psychologicky přiměje váhající poslance říct si: „...běžte k čertu, tak vám to naschvál uděláme, ať se zblázníte!“ Jinými slovy, symbolicky jim ukážou vztyčený prostředníček. To se stalo.

O něco dříve jsme sledovali volbu do Rad ČT a ČRo, kde se zase mimo jiné části senátorů nezamlouvala Hana Lipovská. Nešlo o podobný příběh? A o čem vypovídá?

Některým vadilo, že byla spojena s Institutem Václava Klause. Jiným, že ji nominoval kardinál Duka; a ona byla zástupným cílem. Útok na ni byl nepřímým útokem na kardinálu Duku, protože zastává ortodoxní postoje (v dnešní době je skutečným hrdinstvím ortodoxní katolické postoje zastávat). Dalším vadilo, že byla kritičkou České televize a kdysi ji navrhla zrušit. Tito lidé nechápou, že (a) ona nemá žádnou možnost, moc či šanci ČT zrušit a (b) svým kritickým postojem ji může přimět k větší efektivitě, tj. paradoxně jí pomoct.

No a ti nejchytřejší, kdo na ni zaútočili – ti, kdo vidí nejdál – vidí, že intelektuální a mediální levicově-liberální monopol v západní společnosti je atakován konzervativní vzpourou a hroutí se. Ta konzervativní vzpoura má v různých zemích podoby různé: v USA je antielitářsky konzervativní, v Polsku nábožensky konzervativní, v Maďarsku národně konzervativní, u nás v ČR, kdyby byla, byla by nejspíš občansky či liberálně konzervativní. Mít intelektuální a mediální monopol bylo přeci tak příjemné – proto snaha udržet ho co nejdéle, proto útok na slečnu Lipovskou – nyní však nastává doba intelektuální konfrontace mezi levicovými liberály a konzervativci, v níž ani jedna strana nemá předem vítězství jisté. Na obou stranách budou někteří hrát fér a na obou stranách budou někteří dávat rány pod pás.

Nechceme jít cestou Polska a Maďarska, tvrdí Milion chvilek při přípravě demonstrace na 1. března. Což kritizoval například Alexandr Vondra, ale i podle vás se Milion chvilek mění v kýč. Proč si to myslíte?

Když se Milion chvilek či kdokoli jiný vyjadřuje k problémům a nešvarům u nás, je to v pořádku, a dokonce záslužné. Proč však do toho zatahovat cizí země, navíc nám přátelské a spojenecké? Polsko je hrází proti hrozbě z východu – revizionistickému, expanzionistickému Rusku. Maďarsko je hrází proti hrozbě z jihu a jihovýchodu – masivní imigraci z cizí a nám částečně nepřátelské civilizace. Díky tomu, že Polsko je na východ od nás, a Maďarsko na jihovýchod od nás, my v ČR jsme v relativním závětří a bezpečí.

Mnohé z toho, co se děje v Polsku a Maďarsku, se mi nelíbí. Nelíbí se mi ale taky mnohé z toho, co se děje v západoevropských zemích, například omezování svobody projevu pod záminkou boje proti tzv. nenávistnému projevu. Co je nenávistný projev? Takto vágní formulace může znamenat cokoli, co se nelíbí těm u moci. Projev, který obhajuje vraždy či navádí k nim, má být zakázán, ale projev kritický ke komukoli, včetně menšin a jiných kolektivních entit, je legitimním politickým projevem.

Co dělá Kaczynski uvnitř Polska, vliv na naši svobodu a bezpečnost nemá, ale proruské kecy prezidenta Macrona naši svobodu a bezpečnost ohrožují. Co dělá Orbán uvnitř Maďarska, vliv na naši svobodu a bezpečnost nemá, ale požadavky některých západoevropských politiků na povinné přerozdělování imigrantů ano. Prostě v Evropě neexistuje režim, který bych já, stoupenec malého státu a konstitucionalismu, považoval za optimální (s možnou výjimkou Estonska, Lichtenštejnska). A vypíchnout dvě konkrétní země jako prý obzvláště zlé je primitivní. O to více, že jsou to země přátelské a spojenecké. Ve světě, v němž máme skutečné nepřátele, proč útočit na přátele?

Situace opozice je tristní, nikdo nedokáže prorazit strop patnácti procent, uvedl jste na Českém rozhlasu. Čím to je?

Jednak tím, že premiér ve svých vyjádřeních kopíruje průzkumy veřejného mínění, takže neříká nic příliš nepopulárního. A jednak tím, že opozice nemá nějaké nové, doposud nezvednuté téma, s nímž by mohla prorazit. Saša Vondra se například snaží zvednout téma ochrany životního prostředí a udržování vody v krajině jiným způsobem, než je zelené šílenství, jež hrozí položit na lopatky evropskou a českou ekonomiku. To může být takové téma.