Proč chce bývalý novinář, básník, spisovatel a středoškolský pedagog vstoupit do politiky?

Důvod je prozaický: jak chodím po Šumavě, kde částečně žiji, potkávám se s chlapy u piva nebo na různých slavnostech a akcích a slyším, jak lidé kolem mne nadávají, protože jsou nespokojeni hlavně proto, že nemají práci nebo jí mají málo, že dřív bylo práce víc. Mám kamarády dřevorubce na Šumavě, kteří tam léta měli práci a teď jezdí za prací až někam k Aši nebo ještě dál, protože přímo na Šumavě práci nemají. I když se tu v lesích těží dál, těží jiné firmy, ne místní lidé. To mi osobně vadí, protože myslím, že právě lidé, kteří tady žijí, mají tu kořeny, by tady práci mít měli. A v Novohradských horách je to podobné jako na Šumavě. Proto jsem si říkal, jak mohu pomoci, co udělat pro to, aby se situace zlepšila. Jediná šance je podle mne vstoupit do politiky a snažit se věci nějak řešit. Kdybych jen seděl u piva a nadával, nebyl bych schopen to ovlivnit. Když ta možnost kandidovat byla, řekl jsem ano, zkusím to.

Máte konkrétní představu, jak právě tuhle konkrétní věc, aby lidé, kteří na Šumavě žijí, tam našli i práci, řešit? To asi nebude lehké.

Osobně si myslím, že je celý systém špatně nastavený, protože se vybírá z firem ta, která je nejlevnější. To není úplně dobrá cesta. Mluvil jsem se známými, kteří žijí ve Švýcarsku, a ti mi říkali, že tam je to nastavené jinak, když potřebují, aby nějaký řemeslník udělal nějakou práci, nejdřív berou toho, který je v tom konkrétním místě. Když není v tom místě, dají práci někomu v okolí, a když není ani tam, tak teprve se podívají do kantonu, a když ani tam neuspějí, pak teprve jdou dál. Takže cestu k řešení vidím v tom, abychom podpořili místní řemeslníky, místní obchodníky, místní firmy. A nehledět jen na to, kdo je úplně nejlevnější. Švýcarskou cestu vidím jako vzor, myslím, že by stálo za to ji zkusit.

Vicekriteriální veřejné soutěže dříve bývaly, ale ubývá jich, protože policie dělá v poslední době hon na radní a zastupitele, jejich politická rozhodnutí bývají mnohdy kriminalizována. Nemyslíte, že by se za dnešní situace leckde obecní zastupitelstva bála dát zakázku firmě, která by byla místní, ale nebyla by nejlevnější?

Samozřejmě, že tohle v současné době za současné situace dělat nejde, protože úředníci by měli velký problém. Ale kdybychom vzali rozum do hrsti, věřím, že by se ta cesta dala prosadit. Třeba do určité výšky zakázky. Ale chtělo by to provést i určité legislativní změny.

Kandidujete do Senátu za TOP 09 s podporou Starostů a nezávislých. V čem je vám program této pravicové strany blízký?

Jsem zastáncem toho, abychom byli liberálně demokratická země, abychom směřovali spíš na Západ než na Východ. S tím se ztotožňuji, to považuji za zásadní. Zažil jsem osmdesátá léta jako student, v listopadu 89 jsem byl na vysoké škole, takže mohu ze svého úhlu pohledu srovnávat, jaké to bylo za Husáka a jaké to je dneska. Nerad bych se vracel do jakékoli formy totality. Když vidím, jak žili mí rodiče nebo prarodiče, pořád si říkám, že demokracie západního typu je mi bližší než nějaký autoritativní režim, kde rozhoduje jedna strana nebo jeden mocný člověk. Tudy cesta, aspoň pro mne, nevede.

TOP 09 je v opozici a zatím její preference nedávají velkou naději, že by měla tak výrazné preference, aby získala zásadní vliv na dění ve státě ani po příštích sněmovních volbách. Nebojíte se, že budou vaše možnosti ovlivnit potřebné změny velmi omezené?

Samozřejmě, stát se to může, ale myslím, že i opozice je důležitá. Důležité jsou nejen velké, ale i malé politické strany. Jsem zastáncem systému, kde nejsou jen dvě politické strany jako ve Spojených státech amerických, ale kde je politická scéna pestřejší, kde jsou pravicové, levicové i středové strany, aby si lidé mohli vybrat z více možností, z více kandidátů. Vítám, že každá politická strana nebo hnutí může mít své kandidáty do sněmovních, senátních i komunálních voleb. To je v pořádku.

Když jste říkal, že si nepřejete návrat do let minulých, jak se díváte na současnou politiku? TOP 09, za kterou kandidujete, kritizuje prezidenta Miloše Zemana, že nás navádí směrem na Východ, k Rusku a Číně?

V každém případě jsme součástí Evropské unie a NATO a podle toho bychom se měli chovat. Jsme malý stát, měli bychom s našimi partnery a spojenci spolupracovat a řešit problémy, které tady jsou. Ale pohled na Východ mi osobně sympatický není. Byl jsem v Moskvě, mám rád ruskou literaturu, ruskou kulturu, lidé jsou tam úžasní, ale to neznamená, že budu k Rusku vzhlížet jako k velkému vzoru, jak tomu bylo čtyřicet let: se Sovětským svazem na věčné časy. Je samozřejmé, že s Ruskem obchodujeme, máme s ním obchodní vazby, to je v pořádku, měli bychom obchodovat i s Čínou, se všemi možnými zeměmi, které existují, protože obchod je obchod. Ale pokud jde o politiku, myslím si, že patříme na Západ, a ne na Východ. Jsme ve střední Evropě, měli bychom být podobně naladěni jako Rakousko, samozřejmě dohromady se Slováky, Poláky, Maďary. Ale podle mne máme mentálně blíž k Rakousku, k Německu. Jako Šumavák vnímám, že lidi na Šumavě mají hodně společného s lidmi v Bavorsku, že ta mentalita je podobná. Určitě máme blíž k Německu než k Rusku.

Migrační krize a neschopnost evropských politiků ji úspěšně řešit naladila velkou část české společnosti proti Evropské unii, hlavně proti Německu, protože obviňují německou kancléřku Angelu Merkelovou z toho, že otevřela migrantům náruč a tím ohrozila celou Evropu. Ukázalo se to i v protestu při její návštěvě v Praze. Jak vy hodnotíte migrační a azylovou politiku Evropské unie?

Jak píšu romány o historii Šumavy, o historii železné opony, prošel jsem archivy nejen Státní bezpečnosti a SNB, ale nahlédl jsem i na druhou stranu opony. A podle mého názoru bychom si měli vzít příklad z toho, jak to řešili v padesátých letech Američané, když byli v Německu. Jejich bezpečnostní složky prověřovaly každého uprchlíka z Československa nebo ze socialistické zóny. Každý migrant nebyl jen tak vpuštěn, byl nejprve vyslýchán, zjišťovaly se o něm informace. Musel být poměrně dlouho v uprchlickém lágru, když chtěl do Ameriky nebo do Kanady, trvalo to několik let, čtyři pět, klidně i víc, než dostal vízum. Musel být prověřený, de facto musel ukázat, že bude pro tu zemi nějakým přínosem. Myslím, že se prostě můžeme poučit z historie, jak to dělali Američané, Francouzi nebo Britové, než si někoho vpustili do země. Cesta je v tom, že je třeba každého prověřovat, prověřovat, prověřovat. A žadatel o azyl musel prokázat trpělivost, že několik let vydrží v horších podmínkách, že to zvládne, že něco umí a dokáže pro tu zemi, v níž chce najít nový domov, něco udělat. Třeba Nový Zéland, Austrálie si pustí dnes do své země jen člověka, který umí anglicky, který něco umí, pak ho vezmou na zkoušku. Nemyslím tedy, že bychom v Evropě měli s otevřenou náručí přijímat každého, kdo sem chce, to by tady byl průchoďák. Je třeba to udělat tímto způsobem: když něco chceš, nejdřív musíš dokázat, že něco umíš, že něco zvládneš. Tak, jako to bylo v padesátých letech s našimi občany, kteří šli na Západ. A to byli Evropani, a také to museli zvládnout.

Dosud tady přijímání běženců probíhalo trochu jinak. Do Evropy proudily statisíce lidí, nic nemuseli prokazovat, neměli ani doklady, takže nebylo ani jasné, kdo jsou a odkud jdou, nebyl čas ani prostředky na to je prověřovat. Řada z nich zmizela ještě před registrací, nikdo neví, kde se dnes v Evropě pohybují. Vidíte to jako hrozbu zejména v souvislosti s teroristickými útoky, na nichž se podíleli nejen migranti, ale i potomci migrantů, kteří už se v Evropě narodili a vyrostli, a dnes se radikalizují?

To je otázka pro bezpečnostní složky. My bychom jako Evropa měli mít vybudovanou takovou ochranu, co se týká bezpečnosti, aby policie a jiné složky mohly tyto lidi, pokud utečou z utečeneckých táborů, poslat pryč. Měli bychom jim říci, že pokud poruší pravidla, která jsme jim dali, musí odejít. Ale to je otázka, aby se Evropa dohodla na jednotném postupu. V tom bychom měli být v Evropě jednotní a nedopustit, aby si každá země dělala, co chce. Nejde, aby někde platila přísná pravidla a hned vedle byl průchoďák. Myslím, že jinak to nemá východisko. Politici v Evropském parlamentu by si měli už jasně uvědomit, co se vlastně děje, co to znamená pro Evropu, a situaci řešit všichni stejně.

Myslíte, že by se Česká republika i další země Visegrádu měly podílet na řešení migrační krize a přistoupit na rozdělení uprchlíků mezi jednotlivé členské země Evropské unie, jak požaduje Evropská komise i západoevropské země, které jsou cílovou zemí migrantů?

Když se podívám do historie, v padesátých letech žádné kvóty nebyly. Žádná země neměla nadiktováno, kolik musí vzít uprchlíků z východní Evropy, prostě každý stát se rozhodoval sám za sebe. Nejtěžší bylo dostat se do Ameriky a Kanady, Jihoafrická republika brala de facto hned, každý stát by si o tom měl rozhodovat sám. Většina uprchlíků chce na sever nebo západ, my pro ně nejsme asi zajímaví, ale neviděl bych řešení v tom, že by se mělo nadiktovat z Bruselu, kolik kdo vezme uprchlíků.

Jste nejen středoškolský učitel, ale i úspěšný spisovatel, velký úspěch jste zažil s poslední knihou Návrat krále Šumavy. Proto by mne zajímalo, jestli nehodláte učení a psaní pověsit na hřebík, pokud se dostanete do Senátu?

Já učím na soukromém gymnáziu, ale jen na částečný úvazek, nejsem běžný pedagog, mám literární semináře a učím tvůrčí psaní. V tom je to gymnázium specifické. Jinak se spíš zabývám psaním, píšu o historii Šumavy a snažím se psát příběhy místních lidí. Je fakt, že Návrat krále Šumavy byl dobře přijat nejen kritikou, ale i čtenáři, protože se stal bestselerem, už se prodalo třicet tisíc výtisků a stále se prodává, což je v dnešní době nádherné. Kdybych byl v Senátu, psal bych dál, protože psaní je zase jiná práce, jsem přitom v kontaktu se svými čtenáři, tím pádem s voliči, s lidmi, kteří své problémy sdělují nejen politikům, ale i spisovateli. Myslím, že to není na škodu, navíc mě to baví a podle mne to obohatí i moji politickou práci.