Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová, nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… V čem byl podle vás rok 2015 především přelomový?

Rok 2015 byl pro Evropany budíčkem, aby si uvědomili, že jejich způsob života bez zuřivých, nenávistných válek mezi národy či náboženstvími, a také jejich forma řešení vzájemných konfliktů pomocí zdlouhavých jednání a hlasování místo střelby, jsou světovým i historickým unikátem. Ale na rozdíl od podobného unikátu za Atlantikem nemá náležitě střežené hranice ani připravené, ochotné ozbrojené síly k tomu, aby je chránily a v případě potřeby zasahovaly i mimo Evropu.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropská unie – na rozdíl od mediálního obrazu vytvářeného někdy záměrně, jindy z neznalosti – není žádný (super)stát, nýbrž způsob soužití 28 zemí prostřednictvím vzájemných smluv a institucí, v nichž se snaží dospět k dohodě o společných pravidlech upravujících život svých obyvatel. Mluví-li se o evropských elitách, pak se tím nemůže označovat nic jiného než zvolení představitelé jednotlivých států, případně lidé zvolení z jednotlivých zemí do Evropského parlamentu. Z tohoto hlediska musím hodnotit jejich reakce na příliv imigrantů jako velmi rozdílné. Některé státy vskutku selhaly – jednaly bez ohledu na druhé jako za starých časů, jako by žádná Unie neexistovala!

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Rozděluje skutečně prezident Zeman společnost, jak to tvrdí někteří jeho kritikové, anebo je to jinak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat? Za co zaslouží prezident chválu, zač naopak kritiku?

Odlišnost role prezidenta našeho státu od role ostatních politiků vyplývá z toho, že prezident je jen jeden, zatímco politiků může být libovolný počet. Jde proto o roli zásadně odlišné politické podstaty: prezident reprezentuje naši státnost, tj. vůli a ochotu obyvatel žít spolu v určitém řádu. Tím je v České republice demokratický systém spočívající ve svobodné debatě o společných záležitostech a rozhodování o nich hlasováním. To zcela samozřejmě znamená existenci rozdílných názorových skupin a jejich představitelů – běžných politiků. Nezastupitelnou úlohou prezidenta je pak podle potřeby moderovat veřejnou debatu mezi těmito skupinami, tak aby byla co nejvíce věcná a klidná a nakonec se rozhodlo v souladu se základními principy Ústavy ČR. V žádném případě by neměl prezident do debaty vstupovat jako jedna názorová strana. Tím okamžikem přestává konat to, kvůli čemu je prezidentem. V našem konkrétním případě by měl prezident v první řadě zabránit tomu, aby byli lidé vyjadřující obavy z imigrace nálepkováni jako fóbové, rasisté nebo fašisté na straně jedné a lidé obhajující vstřícnější přístup k imigraci jako zrádci národa, sluníčkáři a podobně. Bohužel prezident konal fakticky pravý opak.

Něco podobného jako v České republice se dalo pozorovat i v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů začala odklánět od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přibližovala se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou?

Nerozumím, proč označujete paní Merkelovou jako elitní političku. Je to demokraticky zvolená kancléřka SRN – nikoliv samozvaná diktátorka. Stále požívá velké důvěry Němců. Imigrace samozřejmě vyvolává v Evropě znepokojení u značné části obyvatel a ti se pak přiklánějí k jiným politikům, kteří jim vycházejí vstříc. Jde o reakci na konkrétní situaci.

Nevím, koho míníte termínem „představitelé EU“? Evropská komise má pouhou roli navrhovatele a nemůže ve věci imigrantů sama o ničem rozhodnout. Dovoluji si rovněž upozornit, že pokud by EU neexistovala, nic by nezabránilo jednotlivým státům přijímat imigranty podle svého vlastního rozhodnutí. Významné muslimské menšiny ve Francii, Velké Británii a Švédsku jsou přesně důsledkem rozhodnutí těchto států je přijmout, aniž se ptají kohokoliv jiného. Rozhodování ve společných orgánech EU s tím nemá nic společného. Pokud mají tyto státy s menšinami problémy, nadrobily si je samy a nemohou za to vinit nikoho jiného.

CELÝ SERIÁL PL.CZ „ROK 2015 – A CO DÁL?“

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr (už třetí balíček), zůstává v měnové unii a prý zavádí reformy. Evropská unie také nastartovala v souvislosti s tím řadu nových kontrolních mechanismů, které už ale řada zemí kritizuje. Prý ještě více zasahují do suverenity jednotlivých členských států a nerespektují určitá národní specifika. Jak hodnotit tento stav? Podaří se zabránit dalším krizím? Nehrozí rozpad EU, když například Velká Británie a také Dánsko přehodnocují své členství v Unii?

Řecký stát si půjčoval velké peníze, aby řečtí politici mohli splnit svoje štědré sliby voličům. To je věčné pokušení demokracie – žít si nad poměry. Zároveň různými triky skrýval skutečnou výši svého zadlužení. V celé vzrušené debatě o řeckých dluzích ale nepadla téměř žádná zmínka o odpovědnosti těch bankéřů, kteří řecké státní dluhopisy nakupovali – za peníze občanů a podniků, jež je měli v těch bankách uloženy. Zato se pořád zdůrazňoval faktor společné měny. Přitom oni bankéři měli stejnou vinu na celé krizi jako řečtí politici. Je to zcela analogické situaci v ČR v devadesátých letech, kdy státem vlastněné banky půjčovaly ostošest podnikům bez ohledu na to, jaká byla šance, že to ty firmy splatí. Nikoho však u nás nenapadlo za nesplacené úvěry vinit fakt, že ČR měla jednu měnu pro celé své území.

Případné vystoupení Velké Británie neznamená rozpad EU. Přesto by to ale bylo smutné vítězství dezinformační kampaně vedené proti EU částí britských médií a politiků. Znalost průměrného Brita ohledně skutečného fungování EU je snad ještě horší, než je tomu v případě České republiky. Navíc po vystoupení z EU by se začala rozpadat samotná Velká Británie, což by byla událost ještě smutnější než její odchod z Evropské unie.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?

Chování Ruska je vskutku dalším budíčkem pro ostatní svět. Na straně jedné je Rusko rozhořčeno, že sousední stát – Ukrajina – se chce institucionálně blížit k EU a v odvetu za tyto snahy zabírá jeho území a podporuje separatisty. Na straně druhé si vyhrazuje právo bombardovat území v bezprostřední blízkosti Turecka, bývalou součást Osmanské říše, a je tentokrát rozhořčeno tím, že se to Turecku nelíbí. Co by asi Rusko dělalo, kdyby Ukrajina požádala nějaký spřátelený stát, aby bombardoval separatisty na jejím východě.

Rusko přitom dělá obě věci současně! Těžko nalézt větší příklad imperiální arogance. Opakované připomínání vlastního jaderného arzenálu pak svědčí o silném komplexu méněcennosti.