Na severu se bojuje, bývalý úřadující prezident Oleksandr Turčynov zvažoval vyhlášení výjimečného stavu. Jak přistupujete k této situaci a myslíte si, že Ukrajina už ztratila Krym definitivně?

Nechápu to, že je tady tolik miliardářů a nemohou vojákům koupit neprůstřelné vesty. Byli jsme v Charkově a viděli, jak tam chudáci sedí na nákladních autech, takoví mladíci, a jdou bojovat. Ostatně i jeden kluk z Malína je nyní v Luhanské oblasti jako dobrovolník. Má dva syny, není spokojen s tím, co se zde děje, tak šel bojovat. Nejsem politik, ale nevěřím tomu, že je Krym pro Ukrajinu ztracen. Věřím, že to všechno dobře skončí. Také mě mrzí, že je tady po Černobylu hodně nemocných dětí a ty dříve jezdily na Krym k moři. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Teď tam nemohou. 

Nicméně Česko se snad chovalo k volyňským Čechům a jejich dětem vždy dobře. Nebo ne?

Malinovka je ve čtvrté zóně po černobylské havárii. Hned po havárii se do Česka přestěhovalo čtyřicet rodin. Tady jsme ale byli přesvědčeni, že pohromy skončily. Jak vidíte, neskončily. K českým úřadům se stále obracíme, protože některé rodiny opravdu chtějí pokračovat s vystěhováváním. Někteří se chtějí spojit s rodinami, jiní vidí neuspokojivou ekonomickou situaci na Ukrajině, další mají upřímný strach z občanské války. Je to individuální. Lidé si tady mysleli, že program po Černobylu pokračuje, ale zklamali se. Vadí jim, že nemají ty výhody.

Takže některým volyňským Čechům vadí, že jim Česko zavřelo dveře?

Přesně tak. Dopisy se psaly i dříve. Těch čtyřicet rodin psalo nejspíš již dříve, ale teď se to vzalo tak, že se tady Češi bojí. V devadesátých letech se odtud rodiny vystěhovaly. Podle mě ani jedna ze zemí své krajany nepodpořila tak, jako Česko. Tam dostali byty, práci, důchod a tak dále. Nicméně lidé, co zde zůstali, chtějí mít naději na to samé. Jde o pokračování žádostí po Černobylu a nepokoje či možnost Ruské okupace to nyní jen urychlily.

Jak tady vypadá soužití Čechů s Ukrajinci?

Chci hlavně říci, že se tady Čechům neubližuje. Přijímají nás jako Ukrajince, jiný přístup neexistuje. Mají nás rádi. Když chceme vystoupit s českými básničkami a písničkami, je to bez problémů. O Vánocích pečeme koláče, scházíme se ve škole a tak. Naši mladí chodí za starými lidmi. (Zavolá na dceru, aby řekla, co a jak.)

Dcera Nataša: S mými kamarády chodíme ke starým lidem, zpíváme jim a trochu s nimi mluvíme. Mají vždy velkou radost. Český učitel tady není, ale trochu česky mluvíme. Naučila jsem se od maminky, která se sestrou, sousedkou, a kdysi i babičkou, mluvila česky. Víc rozumím, mluvím trochu, ale snažím se pořád učit. Každý rok po černobylské havárii jezdíme na ozdravný pobyt do Česka. Byla jsem třeba u Šumperka a tak. Moc se mi tam líbilo.