Z jakých důvodů jste vzkřísil Československý beat-festival, jehož první ročník se odehrál už v roce 1967?

Byla to vlastně náhoda. Bavili jsme se s Jiřím Rybářem, bubeníkem skupiny Synkopy 61, o nějaké spolupráci, a protože Synkopy 61 na prvním ročníku Československého beatového festivalu byly, napadlo nás, že by nebylo špatné, kdyby si Synkopy po letech v Lucerně zahrály na podobné akci. A odtud to už byl krůček k pokračování  Československého beat-festivalu. Pozvali jsme tehdejší veterány, takže tam byly Prúdy s Pavlem Hammelem, The Primitives Group, Sodoma s Kahovcem, George and Beatovens a další. O rok později už jsme dělali festival dvoudenní a přidali jsme soutěž.

Proč byla za minulého režimu rocková muzika pronásledována? Vždyť vycházely články jako v časopisu Tribuna Nová vlna se starým obsahem, které měly za úkol ji zdiskreditovat...

Jak kdo. Byly kapely, které režimu vadily více, jiné méně. Článek v Tribuně byl úlet. V hospodách se komentoval tak, že se bolševik definitivně zbláznil. V té době jsem pracoval v Mikrofóru a na článek jsme odpověděli sérií Rockových maratonů. Psal se rok 1983 a to byla doba mírné oblevy. Vím, že jsme na jednom koncertu měli i Vladimíra Mišíka, a dokonce Jiřího Suchého, kterému jsme říkali rocker první generace, protože jednak přeložil snad nejslavnější rock and roll Rock Around The Clock (Tak, jak plyne řeky proud) a pak je autorem nejspíš prvního českého rock and rollu Marnivá sestřenice. V roce 1984 jsem založil v Pantonu edici Rock, rozhlas vysílal rockový Větrník, který dodnes žije na Rádiu Beat. V roce 1986 jsem byl u zrodu Rockfestu. Tím, prosím, neobhajuji režim, ale ten měl nejspíš jiné starosti než boj s rockovou hudbou. Byly ovšem kapely, které zakázány byly. Některé ale jen lokálně.

Byl jste u vzniku Porty, staral jste se o Bratislavskou lýru, Děčínskou kotvu, Semafor a třeba i Rockfest. Opravdu byla tehdy taková hudební nesvoboda?

Nebyl jsem u vzniku Porty. Ujal jsem se jí po revoluci, kdy hrozilo, že zanikne, a prvních pár let jsem ji řídil. Vytvořili jsme tehdy občanské sdružení Porta. Nevím, co si kdo představuje pod pojmem hudební nesvoboda. Tak strašné to nebylo. Ale existovaly přehrávky hudebních skupin, byly textové komise, které rozhodovaly, co se smí a nesmí nahrávat, a dokonce stanice Hvězda dělala poslechy už vydaných gramofonových desek, které se pak směly či nesměly v rádiu hrát. Takže ano, panovala určitá nesvoboda, ale bylo také poměrně hodně ostrůvků svobody. Záleželo na osobní statečnosti  lidí, kteří se hudbou zabývali.

Jaký jste měl postoj k Mírovému koncertu Olofa Palmeho, kde na Michala Davida házeli punkáči láhve od piva a, když začali hrát němečtí Die Toten Hosen, tak se na publikum vrhli policisté?

Neumím odpovědět, nebyl jsem tam, takže postoj nemám. Ale je nesprávné, aby někdo házel lahve na Michala Davida, a policisté se nemají vrhat na hudebníky ani publikum. Ani když se jmenují Die Toten Hosen (Mrtvé kalhoty). Ale jak jsme s oblibou říkali: Nejlepší punk je na Punkráci.

Jak vnímáte kapelu The Plastic People of the Universe?

Plastici jsou legenda. Měl jsem je na beat-festivalu v roce 2018 v Lucerně. Je škoda, že se rozpadli na dvě kapely. Znám příčiny rozpadu jen od Josefa Janíčka, se kterým jsem si před koncertem na toto téma povídal. Plastici ale neexistovali už od roku 1981, protože ten tlak ze strany policie byl v té době neúnosný. Členové skupiny hráli pak v jiných kapelách, například Půlnoc, a k jejich obnovení přispěl Václav Havel, který je pozval u příležitosti dvacátého výročí Charty 77 do Španělského sálu Pražského hradu. Ale pak se rozpadli znovu. Je to škoda, ale na troskách skupiny Rangers, tedy Plavci, vznikly dokonce kapely čtyři. Tak to v životě kapely někdy chodí.