Před rokem nebyla nouze o katastrofické prognózy – prezident Zeman prorokoval, že se přes nás převalí uprchlická vlna apod. Jak z tohoto úhlu pohledu hodnotíte rok 2016?

Katastrofické prognózy se šíří z jediného důvodu – protože jim věnujeme pozornost. Kdyby příslušníci biologického druhu zvaného homo sapiens lépe využívali svoje rozumové schopnosti, jakékoli katastrofické prognózy by neexistovaly, protože by o ně nebyl zájem. Když nebude poptávka, nebude ani nabídka. V přírodě nic takového nenajdete. Zvířata reagují pouze na to, co se skutečně děje, nikoli na to, co někdo říká, že by se mohlo stát.

V posledních letech se médiím i politikům osvědčuje práce s lidským strachem. Kam tento trend nyní podle vás směřuje?

Politici pracovali se strachem vždycky. A nepředpokládám, že by to příští rok nebo za sto let mělo být jinak. A protože s ním pracují tak dlouho, musí se uznat, že jim to docela jde. Co chcete postavit proti strachu? Jedině odvahu, sebevědomí, soběstačnost. Biblickými slovy víru, lásku a naději. Pokud porosteme kromě HDP také v těchto kritériích, pak bude na světě lépe. S manželkou si čteme před spaním amerického psychoterapeuta Scotta Pecka. Scott říká, že člověk disponuje duší, která je schopna růst. Tohle je potenciál, který soustavně ignorujeme. Domnívám se, že ten všudypřítomný strach a napětí, které ve společnosti cítíme, je projevem nedostatku kvalitního duševního života. Prostě potřebujeme méně politiky a více spirituality, chceme-li mít zdravou duši. Proč je to důležité? Protože nebudeme-li zdraví uvnitř, nebude zdravé nic kolem nás a namísto víry, naděje a lásky bude přibývat strachu a hysterie.

Jak vnímáte Evropu a její Unii po britském ano brexitu?

Evropa je nádherné místo k životu. Pokud má v současnosti nějaké problémy, není na tom vůbec nic divného. V minulosti měla mnohem větší problémy a dokázala je vyřešit. Máme co jíst, máme co pít a máme kde bydlet, takže co řešíme? Náš problém přece není nějaký brexit. To je umělé slovo, před několika lety neexistovalo a za několik let se vytratí. Tím chci naznačit, že to, co se nám zdá jako obrovský problém dnes, vůbec nemusí být problém zítra. Anglie nikam neodchází, zůstane navždycky tam, kde je, to jest na britských ostrovech. A zbytek Evropy taky nikam neodejde. Ostatně základním projevem svobody je, že můžeme svobodně vcházet a svobodně vycházet. Teď ovšem necituji bruselskou komisi, ale Bibli. A chci tím naznačit, že bychom neměli viset na rtech bruselských hysterek, ale řídit si svůj život sami.

Vidíte v novém americkém prezidentovi spíš hrozbu, nebo naději?

Na firemních flipchartech se hrozby a příležitosti každodenně rozebírají v rámci tzv. SWOT analýzy. Vždycky je to tak, že jakákoli příležitost představuje současně také hrozbu. A naopak. Protože jakoukoli příležitost můžeme skvěle využít, nebo taky prokoučovat. Musíme se tedy rozhodnout, zda se necháme vést strachem, nebo nadějí. S budoucím americkým prezidentem je to stejné jako s budoucím českým prezidentem – představuje hrozbu i příležitost. Víc se o tom nedá říct. Víc ukáže život.

Pokud jde o konflikt na Blízkém východě, neobjevuje se aktuálně nic převratně nového, problémy ale trvají, lidé umírají. Jaký vývoj by byl optimální a jaký se dá čekat?

Optimální by bylo, kdy se lidé domluvili, přestali mezi sebou válčit a namísto toho zakládali firmy, vydělávali peníze, stavěli domy, vychovávali děti, četli knížky, chodili do kina, hráli tenis, studovali na školách a pomáhali slabším. Součástí naší širší rodiny je úctyhodný muž původem ze Sýrie. V Česku vystudoval, založil rodinu, podnikal. A podniká stále. O Blízkém východě jsme spolu hovořili několik hodin, ale na žádné řešení tamější situace jsme nepřišli. A i kdybychom přišli, žádné názory nemohou nic změnit na tom, jaká je realita. Optimální vývoj nelze očekávat. Realita je taková, že se neumíme domluvit a současně disponujeme příliš velkým vojenským arzenálem.

Jaké posuny na české politické scéně vidíte – preference ČSSD padají, pravice stagnuje. A co komunisté? Je zde šance na nějakou výraznou změnu?

Ti komunisti ještě existují? A dokonce jim rostou preference? Vážně? No vidíte, já bych myslel, že po čtyřiceti letech útlaku je lidé vyženou na ostrov Man a bude klid. Ale oni je nevyhnali že? To jen dokazuje, že příčiny dnešních problémů jsou v nás, nikoli kolem nás. Ale pokud je to blbé nalevo i napravo, zkusme jít kupředu.

Je česká společnost rozdělená, jak se o tom mluvilo v první půli letošního roku? Kam se posunul boj pražské kavárny s venkovskou hospodou? Odpovídá takové pojmenování realitě, nebo je to jen „přání otcem myšlenky“?

Život je přece takový, jaký si ho uděláme. Opravdu jsme na to zapomněli? Mezi kavárnou a hospodou mohou probíhat legrační bojůvky, ale taky to může být harmonický vztah. Já chodím do těch nejlepších kaváren, protože potřebuji klid na duševní práci, a současně chodím do hospod, protože si občas potřebuji úplně obyčejně a neintelektuálně pokecat. A taky si užít to nejlepší pivo na světě. Problémy vznikají ve chvíli, kdy se ke slovu a k moci dostanou problematičtí lidé a začnou mít pocit, že musí těm druhým mluvit do života.

Zdá se, že extremisté jako DSSS nebo Martin Konvička nestrhli žádné masy, ale spíš se potácejí na okraji politického vlivu. Mají do budoucna šanci uspět?

Masy se převážně starají o to, jak mít co nejvíc masa na talíři. Kdyby nám tohle uměl Konvička nabídnout, pravděpodobně bychom jej následovali. Buďme rádi, že to zatím neumí. Protože já těm masám nevěřím o nic víc než Konvičkovi. 

Miloši Zemanovi poklesla v polovině listopadu důvěra o osm procent. Naposledy zvedla Zemanovi důvěru migrační krize. Najde se i tentokrát něco?

Prosím, nemluvme v souvislosti s jakýmkoli politikem o důvěře. To je příliš vážné slovo. V souvislosti s jakoukoli prostitutkou přece taky nemluvíme o lásce. A nemyslím to nijak negativně. Je to suché konstatování, do něhož si nepromítám vůbec žádné emoce.

Řítí se skutečně na českou scénu tandem Zeman–Babiš? Jak je to na přelomu příštího roku pravděpodobné, oni dva jako premiér či prezident?

Zvonkajšku to tak vyzerá. Ale jak se snažím celou dobu naznačit, důležitější je to, co se děje uvnitř. Rozumní občané si udělají svůj vlastní plán a podle něj se snaží žít. Protože moc dobře vědí, že politici přicházejí a odcházejí. A s nimi i jejich perestrojky, daňové revoluce, politiky jednoho dítěte a jiné generální linie na směnu běhu světa.

Příští rok bude v EU supervolební a bude se rozhodovat v Německu o Angele Merkelové, ve Francii o tom, zda zemi povede M. Le Penová atd. Máte z toho obavy?

Čím méně jsou lidé ochotni starat se o svůj vlastní život, tím ochotněji se svěří do rukou jakýchkoli extremistů. Zajisté existují politici extremnější, jako je Marine, a méně extremní, jako je Angela. Já osobně považuji za nejnebezpečnější projev extremismu to, když svoji moc, kterou jako občané v demokratické zemi máme, delegujeme na nějaké politiky. Z toho pocházejí všechny společenské nemoci.

Co podle vás nejvíc nyní ohrožuje Evropu, respektive západní společnost? Jak se tomu riziku bránit?

Západ nejvíc ohrožuje ztráta vědomí vlastní identity. Žijeme stále rychleji a povrchněji, takže se pomalu a jistě vytrácí to nejcennější – prostor na reflexi toho, co děláme a proč, kam chceme směřovat a kam ne, kdo má být náš spojenec a kdo ne. Ekonomicky Západ nejvíc prosperoval v dobách, kdy kvetl duchovně, to jest, měl jasno v tom, čemu věří a čemu ne. A nebál se to otevřeně pojmenovat. A uměl se ubránit vnějšímu nepříteli i svým vlastním démonům. Tohle se buď vrátí a pak to zase bude dobré, nebo se to nevrátí a pak to lepší nebude. Nikdy.