Jaká událost ve světě byla pro Českou unii karikaturistů (ČUK) za dobu její existence od roku 1990 nejhorší, takovou noční můrou?

Nevím o žádné noční můře. To ovšem neznamená, že by někdo z našich členů občas nepropadl depresi z nedostatku inspirace.

Jakou úroveň měly podle vás karikatury týdeníku Charlie Hebdo?

Zajímavá otázka. Až do té nešťastné události v Paříži většina lidí, včetně našich karikaturistů, o Charlie Hebdo nevěděla zhola nic. Dokonce někteří ani nevědí, co znamená název časopisu a jak vznikl. Osobně znám pouze dva kolegy, kteří měli povědomost o tvorbě tohoto časopisu. Takže i já jsem se začal zajímat o Charlie Hebdo až po útoku na jeho redakci. Musím říci, že kromě témat, která jsou víceméně „vnitrofrancouzská“, karikatur a vtipů, které jsou postaveny na slovních hříčkách ve francouzštině, a kterým lze jen těžko porozumět, se mi obsah i úroveň líbí. Tento druh humoru mám rád.

Jak přistupujete k tomu, že islámští fanatici vyvraždili v podstatě polovinu redakce?

Mám z toho poněkud smíšené pocity. Kromě velké míry naštvanosti, způsobené zbabělostí obou islamistických „bojovníků“, je tu i pocit z absurdnosti tohoto činu. Časopisu, který se potácel na hranici existence, „zařídili“ celosvětovou popularitu a milionové náklady.

• TÉMA: Masakr v Paříži

Za minulého režimu existoval Dikobraz, pak přišlo Sorry a nyní je Trnky - Brnky. Proč byl u nás kreslený vtip vždy takovou okrajovou zábavou?

To bych si dovolil trochu upřesnit. Kromě kultovního Sorry vzniklo na počátku devadesátých let více titulů, které se zabývaly kresleným a nejenom kresleným humorem. Jen namátkou je možné zmínit: Škrt, Nový Dikobraz, Podvobraz…. Kreslený humor je "Popelkou" více méně z ekonomických důvodů. Na našem relativně malém trhu, kde bojují tištěná média o přežití, první „úspory“ spočívají v tom, že se z novin či časopisů vyřadí kreslené vtipy, stripy, ilustrace a karikatury. Stačí se podívat do novin a časopisů pár let zpátky. Tím, jak se pomalu ale jistě vše stěhuje do kyberprostoru a klesá zájem čtenářů o klasické tiskoviny, také klesá ochota vydavatelů platit za něco tak „nedůležitého“, jako je kreslený humor či ilustrace. Jednodušší a lacinější je nahradit kresbu fotkou z fotobanky. Ve výsledku se noviny a časopisy podobají sobě navzájem. Jen málo titulů si drží svůj styl a charakter díky, dejme tomu, komiksu nebo kreslenému humoru.

Ostatně i z televizí odešla satira. Skončili Gumáci, skončily různé satirické pořady. To Češi začínají ztrácet smysl pro humor nebo co se děje?

Češi zajisté smysl pro humor neztratili. Jen se v našem malém českém rybníčku nic tak dramatického neděje. Máme se relativně dobře. Politika je komunální fraška sama o sobě a někteří politici svými výstupy překonávají i gumáky. Navíc je tu zřejmý nedostatek odvahy a vůle lidí, kteří mají v médiích toto v popisu své práce. Falešná korektnost a strach, co by tomu řekla ta a ta rada, která má na starosti dozor nad médii a podobně. Víceméně se tu až na světlé výjimky setkáváme s bezduchou zábavou, určenou pro takzvané většinové publikum. Já tomu říkám sranda pro blbečky.

Jaká dnešní politická postava je pro karikování nejzajímavější?

Napříč politickým spektrem skoro všichni. Nicméně v poslední době nejvíce boduje Miloš Zeman. Ale to je logické. Nebýt jeho estrádních výstupů chtěných i nechtěných, nikdo by si ho nevšiml.

Na svých stránkách máte moc hezkou galerii Svět kreslí Havla. Můžete vyjádřit slovy, jak byste nakreslil celou suitu českých prezidentů, tedy trojici Havel, Klaus, Zeman?

Tady bych si dovolil „vykrást“ Charlie Hebdo. Nakreslil bych je jako kopulující svatou trojici za církevního dozoru Tomáše Halíka.

Kdysi jsem hovořil s vaším předchůdcem v ČUK o karikaturách proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten. Proč se právě karikatury staly tak "horkým zbožím", které může stát autora i život?

Od té doby, kdy jisté části náboženských fanatiků došlo, že je smích pro ně daleko nebezpečnější, než cokoliv jiného. Navíc je jednodušší někoho zastrašit či zlikvidovat, než s ním diskutovat. Tam, kde se nedostává argumentů pro ospravedlnění existence dogmatické totality, nastupují zbraně a násilí. Ostatně to neplatí jen pro náboženství.

Na tyto karikatury jsou dost rozdílné pohledy. Jedna strana míní, že jde o svobodu slova, druhá, že jsou to prachsprosté urážky. Jak to vidíte vy?

Kdo se chce urazit, ten se urazí. Kdo se chce a umí smát, ten se zasměje. Kdo je nejistý sám sebou, ten většinou nesnáší humor jako takový. Nedostatek sebereflexe, to je to, oč tu běží.

Existuje něco, co byste považoval za mírou vkusu, za hranicí etiky? Je nějaký symbol, který by se v Česku neměl karikovat? Když na chvíli zapojím představivost, tak třeba Edvard Beneš ponižovaný zfanatizovanou německou dominou anebo Václav Havel, jemuž sedí na každé noze tři milenky, popíjí jeden půllitr "plzínky" za druhým, čadí jako Temelín a debatuje s Dalajlámou o nirváně?

Dalajláma mne zaujal. Nicméně z mého pohledu neexistuje žádná hranice vkusu. Ona jako taková neexistuje. Tedy aspoň v jakési podobě dané, pevné formy. Je odlišná u autorů i publika, kterému je „dílo“ určeno.