V době činu Jana Palacha jste byla dítě. Bylo vám šest let. Jak jste tehdy vnímala to, co se kolem Palachova činu v rodině dělo?

U rodičů se zračila velká bolest. Byl to nepředstavitelný čin, který ani verbálně nelze vyjádřit.

Byl v té době vůbec prostor na to, aby Palachovi blízcí interpretovali jeho čin politicky?

Ne. Víte, když je taková ztráta v rodině, tak politika nebo něco takového jde úplně a naprosto stranou.

Palach byl ve Všetatech Váš soused. Znala jste ho osobně, nebo jen z vyprávění?

Osobně vůbec ne. Znala jsem ho jen z toho, co mi o něm vyprávěla maminka.

Jaký byl Palach vlastně z líčení rodiny? Mluvilo se o něm často?

Mluvilo a hlavně v rodině. Ale i ve Všetatech, to je vesnice, kde jsme žili. Žijí tu jak slušní lidé, tak neslušní. To platilo i ve škole.

Byla jste kvůli tomu diskriminována, šikanována?

Slovo šikana nemám ráda. Musela jsem být přesná, neprominulo se nic. Moc ráda jsem se učila a byla jsem premiantkou. Měla jsem a mám ráda slušnost a pravdu. Nedala jsem se. Uvedu příklad. V první třídě mne učila báječná, laskavá, milá paní učitelka Květa Achová. Byla nemocná a na zástup, na kreslení, přišla paní učitelka Hamrová. Dala nám nakreslit gramofonovou desku. Učíte se psát, držet tužku a máte to za úkol nakreslit. Výkresy se jí nelíbily a učitelka Hamrová ponižovala děti. Roztrhala, co nakreslily, a děti to musely kreslit znovu.

Děti se bály a já jsem namalovala rozbitou desku. Nesla jsem jí to a Hamrová se zeptala, co to je. Odpověděla jsem, že rozbitá deska. Její obličej byl rudý, ale nic neřekla. Vítězství malé holčičky.

Zkomplikoval vám režim posléze studia?

Ano. Na gympl jsem se dostala díky malému počtu studentů a měla jsem samé jedničky. Po maturitě mi třídní profesorka, která byla skvělá, ukázala hodnocení, které na mne před začátkem gymnaziálních studií přišlo ze Všetat. A já pochopila, že studium medicíny bude nemožné.