Před týdnem jsme se bavili o summitu lídrů EU, který se nakonec protáhl na téměř pět dnů. Co z té vzniklé dohody, kterou si – zdá se – pochvalují všichni účastníci, považujete za nejdůležitější?

Politická reprezentace prakticky každé země je motivována jediným motivem – svou osobní mocí. Kdyby politik nechtěl osobní moc a pocit prestiže, neměl by motiv být politikem. Jinak řečeno: Politik není motivován žádným veřejným blahem, natož osobním blahem jednotlivců. Ostatně nic jako „veřejné blaho“ ani neexistuje; společnost je pouze a jen souborem mnoha jedinců, z nichž každý má své vlastní, nikoliv veřejné a společné cíle.

Není tedy divu, že političtí účastníci summitu se cítí spokojení, protože se domluvili, že příštím generacím ukradnou velký balík peněz a jejich životní úrovně a použijí ho k tomu, aby nyní posílili svou moc tím, že o tomto velkém balíku peněz budou rozhodovat. Souvislost s tím, zda se jednotlivcům zlepší jejich život, je nulová.

Nebojme se to nazvat pravými jmény: Budoucím lidem byly ukradeny peníze, o kterých dnes ještě nemohou rozhodovat, aby se použily na nesmyslné dnešní projekty. V jistém materiálním ohledu je to snad ještě horší než klasický socialismus před rokem 1989, když neuvažujeme jeho tehdejší násilnou povahu a díváme se jen na ekonomické souvislosti. Tehdejší socialismus dělal z lidí nevolníky tím, že bral plody práce těm, kdo je vyrobili, a dával je těm, kteří je jen spotřebovávali a tvrdili, že mají milion nároků a práv, které ve skutečnosti žádnými právy nebyly: právo na práci, na sociální zabezpečení, na bezplatné zdravotnictví… Dneska jsme se posunuli na vyšší úroveň. Politici budující socialismus už kradou plody práce nejen pouze dnes žijícím lidem, ale prostřednictvím dluhu je kradou i budoucím lidem.

Možná se vám to, co říkám, zdá moc revoluční. Pokud ano, pak je to jen proto, že většina lidí si již zvykla na kolektivistickou mentalitu a nechala se touto rétorikou ochočit.

Objem poskytovaných prostředků tzv. fondu obnovy zůstal v navrhované výši, výrazně však byl snížen podíl grantů z původně zamýšlených 500 miliard eur na 390 miliard. Zbylých 360 miliard pak bude formou půjček. Lze to brát jako úspěch „úsporného křídla“, tedy Nizozemska, Švédska, Dánska a Rakouska, nebo pořád ještě zemí jižního křídla?

„Grant“ či „dar“ znamená, že politici z pozice síly vezmou jedněm, a dají druhým. „Půjčka“ v tomto kontextu znamená, že politici z pozice síly vezmou jedněm v budoucnu a dají druhým dnes. V čem je rozdíl?

Kdybyste se zeptali každého jednotlivého člověka u nás nebo v Německu, jestli si přeje věnovat plody své práce na to, aby Italové mohli platit víc peněz mladým bez práce – kdo z nás by odpověděl „ano“? Hádám, že nikdo. Každý z nás má jiné osobní cíle, než kupříkladu platit mladým Italům bez práce podporu v nezaměstnanosti. Nebo platit cokoliv jiného, na co peníze z fondu budou použity. Pravděpodobně by každý z nás řekl něco takového jako: Chci si z plodů své práce našetřit na důchod, chci si z plodů své práce koupit bydlení, chci z plodů své práce financovat vzdělání svému dítěti.

Jinými slovy, politici nám z pozice své moci ukradli naše penze, které jsme si my vydělali, a dali je na účely, o kterých oni rozhodli, že je chtějí financovat. Rozebírat, jakou formu tahle krádež má, jestli se jmenuje dar či půjčka, je na podobné úrovni, jako když se vás vrah ptá, jakým způsobem si přejete být zavražděn.