Svůj nejnovější blog na iDnes.cz jste nazvala A není ten prezident nakonec celkem jedno? Petr Pavel už ovšem stačil prohlásit, že jsou pro Česko nezbytné reformy penzí a daní a že budou součástí jeho plánu ve funkci. A ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka potvrdil, že se s ním hodlá radit. Petr Pavel také řekl, že daňový systém by měli přezkoumat odborníci a měli by připravit takové nastavení, aby měl systém dostatečný přínos pro státní pokladnu a aby co nejméně zatěžoval ekonomiku a občany. Je dobře, že se vítěz prezidentských voleb rozhodl věnovat i problematice penzí a daní?

Petr Pavel může prohlašovat, co chce, Ústava ovšem jeho pravomoci vytyčuje celkem jasně. Reforma penzí ani reforma daňového systému mezi ně nepatří. Hodlá-li se ministr práce a sociálních věcí radit s budoucím prezidentem, je to asi takové, jako kdybych se já chtěla o vhodném počtu svých dioptrií radit s kadeřnicí.

A spojení výrazů „dostatečný přínos pro státní pokladnu a co nejmenší zátěž pro ekonomiku a občany“ je slušným oxymóronem. Buď státní kasa občany a firmy vyždímá a stát se zvětší, anebo státní kasa splaskne, stát nechá občany na pokoji a ti budou moci volně dýchat. Buď – anebo.

Ministerstvo financí uvedlo, že státní rozpočet skončil na konci ledna deficitem 6,8 miliardy korun. Po očištění o příjmy z EU a nutné výdaje s nimi spojené je schodek ještě vyšší – 10,8 miliardy korun. A to Stanjurův úřad dosud neuskutečnil plánovaný převod zálohy regionálnímu školství ve výši 12 miliard korun. Loni v lednu, kdy platilo rozpočtové provizorium, stát hospodařil s bezmála čtyřmiliardovým přebytkem. Lze přijmout vysvětlení meziročního zhoršeného salda pomocí občanům a firmám s vysokými cenami energií a obsluhou státního dluhu navýšenou výplatou úrokových výnosů z protiinflačních státních dluhopisů, jak uvedlo MF?

Jako „vysvětlení“ to samozřejmě přijmout lze v tom smyslu, že to vysvětluje, kam peníze plynuly. Ovšem nic to neříká o tom, zda takové věci byly nutné a potřebné. Řeknu vám to jinak, srozumitelněji: Česká ekonomika se ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku (což je poslední období, za které máme údaj) stala jedinou zemí EU, která prohloubila své zadlužení na HDP. Myslíte, že jsme na tom byli ekonomicky nejhůř v EU, abychom se tímto způsobem museli „zachraňovat“? To asi sotva, že? Takže z toho plyne, že to nebylo něco nutného, ale bylo to jen vědomé rozhodnutí vlády, tolerovaný vývoj.

Co lze číst za stále častěji se objevujícími názory, že cílování na 2% inflaci, které se začalo po celém vyspělém světě šířit z Nového Zélandu před více než 30 lety, se už dále neshoduje s tím, jak se vyvíjejí aktuální trendy na poli ekonomiky? Jak tomu rozumět? A co by odklon od této praxe mohl způsobit?

Cílování inflace se neshodovalo s realitou od samého začátku. Od začátku šlo o nemístný ekonomicko-sociální inženýring. Svým způsobem právě toto cílování inflace přispělo k tomu, že nyní máme tak vysokou inflaci. Pamatujete si ještě na nepříliš vzdálenou dobu, kdy byli lidé hysteričtí z toho, že máme deflaci? Co by nyní všichni za deflaci dali, výměnou za stávající vysokou inflaci.

Tehdy centrální banky byly tak hysterické z toho, že nedosahují inflačního cíle, že začaly hrnout peníze do ekonomiky – až to kapku přehnaly, a kuk, najednou tu máme inflaci jako hrom. Já tomu tehdy začala říkat „kečupový efekt“: Tak dlouho třesete se sklenicí od kečupu a pořád nic, až najednou se vyvalí kečup všechen a zaplaví vám talíř. A přesně tenhle efekt, před kterým jsem varovala v době, kdy centrální banky v rámci cílování inflace bouřily proti deflaci, teď nastal.