V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem ,,vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Vlastenectví chápu jako hluboký emotivní vztah ke své zemi, k dědictví našich předků, k povinnosti toto dědictví bránit a k jeho obraně vychovat i své děti. V tomto slova smyslu se obávám, že za poslední rok – přestože se nám ten náš starý svět tak rychle hroutí před očima – se ve stylu uvažování českých lidí nic podstatného nezměnilo.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Nemá smysl přehodnocovat své postoje podle toho, jaký právě vane vítr. Rusové rozhodující část našeho území od německého nacismu osvobodili, což je snad nesporné, a byli oprávněně považováni za osvoboditele. Popírat tento fakt, podsunovat mu jiné kontexty, tvrdit, že jsme byli „Rusy obsazeni“, to jsou nesmysly hlásané hlupáky nebo těmi, kdo si z různých důvodů přepisování historie přejí. A možná takovým tvrzením chtějí dokonce naznačit, že by bývalo lépe, kdyby tu snad raději ti nacisté zůstali. Současné, nešťastně rozjitřené, vztahy s Ruskem mě k žádnému přehodnocení mého pohledu na české dějiny nenutí.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak ,,britských letců“, tak ,,svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Moc se bojím, že valné části české veřejnosti je dědictví hrdinů druhé světové války dost jedno. Bez ohledu, kdo byl kdo. Loni v květnu jsem byl pozván, abych přednesl projev ke Dni osvobození. Sešlo se několik desítek lidí, to ano, ale věkový průměr mohl být 60 let. To musím považovat za dílčí – a smutnou – výpověď o soudobém obecnějším vztahu k naší historii.

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný ,,Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi?

Nijak se k panu Kotlebovi nechci vyjadřovat, neznám nic z jeho názorů. Faktem ale je, že již nějaký ten rok žijeme v době „proevropského“ přepisování dějin, ve kterém již nebylo ani vítězů, ani poražených. Byly tu prý jenom oběti několika tyranů. „Eurounijní dějepis“ považuji za skandální. Pro mě jsou absolutně a rezolutně nepřijatelné výklady, ve kterých to byli naši dědové, kdo málem rozpoutali válku a ti druzí byli málem bezbrannými a bázlivými oběťmi.

A opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?

V uzlových okamžicích česko-slovenských dějin chtěli jít Slováci vždy svým vlastním směrem. Tedy i v roce 1939.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin?

Výuka dějepisu na našich školách se detailně a opakovaně soustřeďuje na období Přemyslovců, husitské hnutí, snad ještě tak pobělohorskou dobu. Dobře, ale moderní dějiny jako by nebyly. Dojde-li vyučující ke druhé světové válce, je to spíš výjimka než pravidlo. Orientace v naší nedávné historii nám moc chybí, postrádáme znalost reálií i ducha té doby. Bez znalosti souvislostí můžeme jen obtížně pochopit hrdinství a odhodlání našich nedávných předků.

Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecnému příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta – byla by třeba výchova k vlastenectví?

Škola nás má a musí vybavit nezbytnými znalostmi na naší cestě k vlastenectví. A přesto si myslím, že k tomuto citu nás má přivést rodina. Stačí sem tam večer nepustit televizi a se svými dětmi si vyprávět. O našem dětství, o našich předcích. Nechybí nám vzory, chybí nám pěstování úcty k nim. Moje babička mi kdysi ukázala dopis mého děda, který jí poslal v roce 1938 z jedné z pohraničních pevnůstek. Byl nadepsán „Mé Anežce“, nabádal ji k pečlivé péči o jejich děti v dobách těžkých, které měly přijít a sliboval jí, že oni „pohraničí nedají“. A pak si ještě vzpomínám na Československý válečný kříž v červené krabičce, který babičce po mém dědovi zbyl, když se domů z války nevrátil. Tyto prožitky mě zásadně ovlivnily.

Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o ,,expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?

Ano, armáda by měla být zřízena a cvičena především k obraně našeho území. To bychom ale nesměli postupně ztrácet vědomí hranic tohoto území. Jedním z hořkých plodů našeho členství v Evropské unii je ztráta vědomí, že vůbec nějaké hranice existují, že byly mnohokrát v historii za nesmírných obětí bráněny i dobývány zpět, že hranice státu jsou přirozenou čárou, která nás uvnitř má činit bezpečnějšími, jistějšími. A toto vědomí tu již dnes moc není. Proto může být dnešní armáda spíš expedičním sborem vysazovaným kdekoliv po světě. Ale dobře to není!

Ví se, že armáda má při náborů vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by potřeba obnovit brannou výchovu? I vzhledem k možným krizovým situacím jako je terorismus a podobně?

Já si brannou výchovu na škole dobře pamatuji a nijak k mé fyzické připravenosti nepřispěla. Uvadající fyzická zdatnost mnohých mladých mužů nesouvisí s absencí branné výchovy, souvisí s pohodlím a blahobytem, ve kterém žijeme. S připraveností bránit sebe, naše rodiny a naše území se něco pozitivního stane, až my sami si uvědomíme, že se chceme a máme bránit. To musí být naše vědomé rozhodnutí se všemi riziky, které nese.