Co podle vás prozradila druhá část sjezdu ČSSD o náladách ve straně?

Bezradnost. Pokud v 16:30 skončil oživovací sjezd pro neusnášeníschopnost těsně poté, co dovolil většinu místopředsedů, vypovídá to o politické kultuře sociálních demokratů víc, než by bylo zdrávo.

Byli dovoleni členové předsednictva strany a často se jedná o osoby, které širší veřejnost až tolik nezná. Mohl byste čtenářům jednotlivé nově zvolené členy vedení ČSSD trochu představit?

Většina místopředsedů zvolených z 16 kandidátů je veřejnosti známá. Novopečená místopředsedkyně Jana Fialová je krajská radní z Vysočiny, Jaroslav Foldyna a Roman Onderka jsou nyní poslanci a Martin Netolický je pardubický hejtman. Netolický se uvedl zjištěním, že sociální demokraté musí hájit svůj program, i když jim ho ANO zčásti ukradlo a volič ČSSD utekl k jiné straně … Fialová se doteď politicky neprofilovala – nestačí jen říkat závistivě, že "nahoře na parníku se tancuje…" Teď je nahoře taky.

Předseda Jan Hamáček a první místopředseda Jiří Zimola, zvolení už v březnu v první části sjezdu, delegátům předkládali účty ze své dosavadní práce, zejména z koaličního vyjednávání s hnutím ANO, které skončilo neúspěchem. Co další se jim podle vás za ten měsíc podařilo?

Hele, vy jste větší cynik než já, pane redaktore. Vyjednávání s hnutím ANO, které skončilo neúspěchem, není úspěch. To se jim teda podařil majstrštyk…

To nebylo vyjednávání, ale je to fatální neúspěch. Bohužel. ANO se samo o sobě hned po volbách na počátku vyjednávání profilovalo konzervativně levicově. Výrazně levicově už v prvním vládním programu, který Babiš veřejnosti po volbách představil. Dá se říci, že nastavilo komunistům i sociálním demokratům náruč. Vojtěch Filip pochopil. Komunisté konstatovali, že z 80% jde o shodu s jejich programem. Liší se pouze v zahraničně politických otázkách. Myslím, že o stejnou, ne-li větší shodu jde v případě sociálně demokratického programu. Lišit se může v detailech a parametrech, ne v principech. V případě, že beru vážně slova nového místopředsedy Jaroslava Foldyny o akceptaci všeobecného referenda i na členství v NATO nebo EU, je pozice ČSSD otevřená jakékoliv podobě levicové koalice s ANO. Jestliže došli sociální demokraté ke shodě v naprosté většině programových otázek a zadrhli se pouze na tom, jestli bude křeslo ministra vnitra pro Jana Hamáčka, je to směšné a diletantské. Jestliže poté, co Hamáček obrečí veřejně fakt, že ANO nepustí ministerstvo vnitra ani spravedlnosti a vzápětí jak Hamáček, tak bohužel i Zimola opakují stejné urážlivé žvásty o trestně stíhaném premiérovi, se kterými prohrál volby Sobotka, jde o naprosté nepochopení vůle voličů a absenci elementární logiky. Trestně stíhaný premiér vadí a opakované vyjednávání s trestně stíhaným předsedou vítězného hnutí o vládních křeslech nevadí? Tomuhle divadlu má někdo věřit a herce brát vážně?

Jaroslav Foldyna, který byl zvolen místopředsedou strany, postavil svůj kandidátský projev na příběhu „soustružníka“, tradičního voliče ČSSD, kterého nyní strana opustila.

To je pravda. Jaroslav Foldyna bohužel jako jediný z nových místopředsedů pojmenoval tvrdě a bez kudrlinek fakta. Nyní dostal spolu s dalšími moc politiku přímo ovlivňovat. A tak bude muset nejen radikálně mluvit, ale i jednoznačně a odpovědně jednat. A to je mnohdy to nejtěžší. Chci ho vidět.

Lukáš Jelínek, politolog blízký minulému sobotskovskému vedení, proti tomu protestoval, že tento přístup rozděluje lidi a ČSSD byla naopak nejúspěšnější, když je spojovala. Jakým směrem se podle vás ČSSD spíše vydá – s ohledem na to, jak dopadl sjezd?

To netuším ani já, a nejspíš ani nové vedení. Proč? No protože je tak názorově pestré, že predikovat výsledek programového pohybu dost dobře nelze. Protože se v první řadě bude snažit zaujmout voliče, ne programově konsolidovat či vymezovat. Lze nicméně říci, že sobotkovsky středově rozbředlým, úřednickým směrem ČSSD po tomto sjezdu nepůjde. Protože vedle Hamáčka potvrdil sjezd mandát i Zimolovi, jehož pozice bude závislá na konzervativně levicové frakci. Nepůjde ani idealisticko kavárenským směrem – protože delegáti nezvolili ani Hejduka, ani Pocheho, zato zvolili Foldynu. V tomto personálním složení se bude muset ČSSD vyrovnat se čtyřmi konkurenčními podobami současné levice: té ultraliberální, někdy až libertariánské v podobě Pirátů, manažerské, podnikatelské, místy až středové v podobě ANO, té konzervativně nacionalistické, populisticky jednoduché až protofašistické v podobě SPD a v té programově nejkonzervativnější, ale akčně neškodné komunistické. Je pravda, že ČSSD byla nejúspěšnější, když lidi spojovala, ale společný nepřítel levice té doby v podobě neoliberální pravicové ODS a její aliance pravicových stran byl poražen. Levice už není sprosté slovo a i KSČM obhájila svou legitimitu ve spektru demokratických stran. Politiku dnes nedělí osa ekonomická pravo-levá, otázka privatizace státu a minimalizace veřejných služeb, ale osa kulturní, definovaná na jedné straně liberály popperovské "otevřené společnosti", na druhé straně kulturními konzervativci, preferujícími společné kořeny "národního státu".

A ty kořeny máme společné nejen s komunistickou stranou, ale i s katolickou církví. Nyní je konfliktním tématem kulturní globalizace a asertivita cizích kultur, meziregionální migrace přinášející vedle rizik zdravotních a vojensko-bezpečnostních i riziko kulturně náboženské v podobě paralelní společnosti, a zejména práva menšin, které mají ambice stát se mocenským jazýčkem v budoucím sporu o extenzi nábožensky tolerantní legislativy. Chceme tolerovat nerovnost žen, nikáby, mnohoženství, ženskou obřízku či kamenování jako prvky paralelního práva šaría a nebo chceme upírat nezadatelná kulturní a náboženská práva muslimům? Pokud šaríu odmítneme, pak obrana moderní sekulární společnosti nevede sorosovským směrem multikulturní společnosti, ale jejím kategorickým odmítnutím a dočasným spojencem ateistů musí být židé i umírnění křesťané jako abrahámovský základ evropské kultury. To velmi výrazně mění politický diskurs, jinak definuje spojence i protivníky…

Mění to i geopolitické spojence. Většina západní Evropy jde směrem rizikově otevřeným, většina východní Evropy jde směrem opatrně nacionalistickým. V tu chvíli se civilizačním bojištěm stává rozporná legislativa EU, ale i vojenské strategie NATO.