Vy jste byl iniciátorem svolání mimořádné schůze k lithiu. Kdo podle vás tedy nese odpovědnost v kauze lithia? Pan ministr Havlíček, pan ministr Brabec? Nebo už ministři Drobil a Chalupa? Či je obecná chyba v zákonech, a nikoli na straně exekutivy?

Ve finále ji nesou všichni, kdo rezignovali na odpovědné nakládání s nerostným bohatstvím České republiky. Tady s majetkem všech jejích občanů bez výjimky. Z tohoto hlediska ministr Havlíček skutečně naskočil do rozjetého vlaku – což jsem mu férově řekl i do očí. „Memorandum o porozumění“, které podepsal s EMH, však rizika kolosálních ztrát dál hrotí. Do očí jsem mu řekl i to – a očividně ho to rozladilo. Jeho zdánlivě nevinné „memorandum“ totiž zakládá „legitimní očekávání“, s nímž se pak rádo všelijak hauzíruje. A světem se potlouká celá armáda subjektů specializovaných právě jen na dolování renty pod touto hlavičkou. 

Jedná se podle vás o krádež za bílého dne, jak říká Andrej Babiš?

To, že republice hrozí zcizení majetku, jehož zhodnocení může vynést tisíce miliard, je zcela reálná hrozba. Ti, kdo to popírají, jí tím prokreslují ještě děsivější kontury. Nemenším rizikem je vydírání českých daňových poplatníků mezinárodní arbitráží. Sumy nárokované touto cestou bývají úměrné „projekcím“ očekávaného zisku. Tady hrozí, že bude šermovat mnohonásobně většími ciframi, než jaké z nás lámaly či ještě lámou kauzy typu TV Nova či Diag Human.   

Co říkáte na to, že povolení k průzkumu bylo dáno zákonem a po zákonem splněných podmínkách museli úředníci MŽP australské firmě vydat povolení, jak říká ministr Brabec?

Nejsem advokátem nikoho z těch, kdo si teď přehazují horkou bramboru. Hlídat strategické zájmy státu ve sféře surovin je však úkolem ministerstva průmyslu a obchodu. A pokud součinnost příslušných resortů – a v dané sféře je jich dokonce ještě víc – nefunguje, zjednat nápravu je odpovědností předsedy vlády. Ukládá mu to zákon, jemuž se ve zkratce říká „kompetenční“ – a to ve velice striktní a detailní poloze.    

Havlíček vytkl MŽP, že své povolení nezveřejnilo na úřední desce…

To nechť nám příslušní ministři doloží sami. Aparáty na to mají víc než dostatečné. Nás, občany, zajímá, jak se o strategické zájmy státu starala vláda jako celek i všechny jí řízené instituce. Selhání, které teď leze na světlo denní, je naprosto skandální. Panovat podobné lajdáctví v nemocnici, tisíce lidí umírají i z docela banálních příčin.     

A co míníte o dopise Brabce Havlíčkovi, kdy Brabec nyní tvrdí, že to byl omyl úředníka?

Zní to náramně chytlavě. V kontextu toho, oč kráčí skutečně, je to však součást cíleného mlžení. V civilizované zemi je úkolem ministerstva životního prostředí dbát o to, jak daný projekt ovlivní životní prostředí. Je-li tomu skutečně tak, že u nás se licence ke geologickému průzkumu –zakládajícímu dokonce přednostní právo těžby – vydávají ekologickým resortem, jde o doznání otřesných rozměrů.         
  
Ministr Havlíček ve svém vystoupení argumentoval, že stát již dávno zbavil těžby, a tím memorandem jen zachraňoval maximum pro stát…

Jen půl pravdy říká i prvá část jeho věty. Na těžbu uranu si stát totiž monopol drží. Kupodivu právě jen na surovinu, která je – pokud ji sami dál nezpracováváme – ztrátová. Zato všechny ty, co nabízejí často až značně lukrativní výnos, odevzdal „ruce trhu“. Státní byrokracie je několikrát víc než v dobách, kdy ekonomiku země řídila. Teď do ní kafrá jen jako kibic do karet – nebo když jí přistane ferman z Bruselu. Jen na vystavování glejtů tomu, kdo právě přijde dřív, si to zjednodušila i v tak neuralgických oblastech, jakou je surovinová politika. 

„Zachránit maximum pro stát“ se dá jen přesným opakem toho, co ministr Havlíček podnikl. Tedy uplatněním jeho suverenity nad vlastním majetkem – a ne „memorandem o porozumění“, které za „projekt EMH“ vydává nejen těžbu, ale dokonce i všechny navazující fáze zhodnocení českého lithia. Zatímco prostor pro český stát omezuje na „možnou kapitálovou účast v projektu EMH“ – a zmiňuje výlučně lithium, ne však rubidium i další dary naší přírody, jejichž hodnota je dokonce ještě mnohem vyšší. Ten, kdo by naše nerostné bohatství vytěžil, se však stane i majitelem těchto komodit. Proč o nich Havlíčkovo „memorandum“ mlčí? Je to jen další byrokratický šlendrián – anebo něco mnohem vážnějšího?   

Ministr Havlíček řekl, že podle zákona má při těžbě přednost ten, kdo dělá průzkum. Jak to je? Ten, kdo má licenci k průzkumu, má automatické právo těžit?

Do dnešní legislativy skutečně pronikla i kvanta absurdit a zhůvěřilostí. V bývalé africké kolonii by sice pobuřovaly také. Tam by se pro ně však našly i polehčující okolnosti. Jenže my jsme suverénním hráčem na světovém trhu už byli. A inkasovali z něj spousty přidané hodnoty dodávkami investičních celků a mnoha dalších artiklů. Stát, který se nemá za cizí služtičku, rozhoduje sám, komu, proč i za jakých podmínek svěří výkony na vlastním území.

Může je samozřejmě kontrahovat i se zahraniční firmou. Pak ale napřed zkoumá její reference v oboru, vlastnickou strukturu i další parametry. A také samu smlouvu s ní uzavírá tak, že drží otěže ve vlastních rukou, a ne coby subalterní pápěří, ochotné se nechat vydírat. Tady se z toho, o čem je suverénní stát, nestalo zhola nic. Právě to plyne i z bezelstných doznání všech, kdo to mají na svědomí. A sami ministři se předhánějí v jurodivé agitaci, co vše musíme komusi vydat jen proto, že mu už vydali licenci na geologický průzkum, aniž se ráčili zabývat možnými důsledky. 

Jak jste jako iniciátor svolání mimořádné schůze spokojen s usnesením sněmovny, že memorandum je nulitní, nezávazné a že by lithium měla těžit státní firma…?

„Memorandum o porozumění“ je třeba zneplatnit bez dalších průtahů. Lithium – i všechny průvodní nerosty – musí nejenom těžit, ale i dál zhodnocovat pouze a jen český průmysl ve veřejném vlastnictví. Petiční akce, jímž mám tu čest být zmocněncem, má pádné důvody žádat obojí a zcela kategoricky. Omezit monopol veřejného sektoru jen na těžbu se rovná kapitulaci na výnos ze všeho, co české surovinové bohatství zhodnotí. Skoro desetina našeho HDP mizí v zahraničí jen na dividendách už dnes.

O další procenta hospodářského výkonu přicházíme cestou „reexportů“: Tedy výroby s mizivou marží, jejíž výsledky lukrativně prodá na třetích trzích někdo jiný – a sám často jenom přepíše dodací doklady na vlastní hlavičkový papír a vystaví fakturu, vynášející mastný zisk.  Kořistí parazitní renty, odtékající hlavně do zahraničí, už je naše voda i většina ostatních přírodních zdrojů. Dopustit, aby se jí stalo i české lithium, rubidium a další nerosty, bylo zločinem i s ohledem na postupující „čtvrtou průmyslovou revoluci“. Ta nám totiž dává na výběr jen ze dvou možností.  První je suverénní rozvoj, profitující z darů českých mozků a rukou – a pokud možno i vlastní surovinové báze. 

Druhou – propad do ještě závislejší pozice montoven, skladů a mzdového dumpingu. Obory, na něž se odvětvová skladba naší ekonomiky smrskla – tedy hlavně automobilky a jejich zázemí – přitom čeká robotizace, vytlačující nabídku živé práce zvlášť nemilosrdně. A právě naše suroviny, jimž teď hrozí, že padnou do cizích rukou, jsou šancí vyrazit první z obou cest. Vybudovat moderní odvětví a kapacity, jež vytvoří nejen kvanta nových pracovních míst, ale vrátí nás z polokoloniálního ponížení na vlastní nohy. Do pozice svébytného hráče, který vysokou přidanou hodnotu nejen generuje, ale také inkasuje.

Jen to zajistí zdroje, nezbytné pro důstojné uplatnění všech, koho „čtvrtá průmyslová revoluce“ zbaví práce. Takový přebytek společenského produktu, který uživí nová pracovní místa ve zdravotnictví, sféře vzdělání, sociálních služeb i dalších oborech. Jejich potřeba poroste úměrně prodlužování lidského věku i dalším civilizačním nárokům. A to je porce, na kterou český privátní kapitál nedosáhne – a ani to nemá v plánu. Zvládnou ji jen strategické průlomy ve veřejném zájmu, režii a vlastnictví. Zánik statisíců pracovních míst – a ekonomika coby dojná kráva cizího kapitálu – jsou naopak pozvánkou do dramat s krajně nevábnými následky.