Česko drtí koronavirus. 16 642 nakažených za úterý, za stejný den s onemocněním covid-19 zemřelo 240 lidí. Ani v dalších dnech ta čísla příliš neklesla. Jak z téhle katastrofické situace ven?

Když jsme před několika dny sestavovali „desatero“ Hnutí pro zdravý rozum, jak postupovat v této největší krizi, jaká zatím postihla Českou republiku, vzpomněl jsem si na úspěšné heslo, které asi tak před třiceti lety přispělo k normálnějšímu přístupu k problematice HIV/AIDS. Ani covidovou krizi nezvládneme jinak než důsledným používáním zdravého rozumu. Toto „desatero“ jsme měli možnost 24. února prezentovat při setkání akademiků s panem premiérem a s některými dalšími členy vlády. Tehdy nás pan premiér informoval o tom, že ve stejný den ráno dostal jinou platformu čtyřiceti jiných akademiků, především lékařů a biologů „Čtyřicet dní pro zdraví lidí i ekonomiky“. V obou platformách jsou přítomni i ekonomové, sociologové či reprezentanti podnikatelů. Obě platformy požadují prakticky totéž, pouze druhá konkrétně vládě poskytuje čas čtyřiceti dnů k zastavení komunitního a exponenciálního šíření viru, tedy k dosažení stavu pod jeden tisíc nově diagnostikovaných případů za den. Uvědomujeme si, že obnovení nových civilizovaných poměrů v naší zemi i s přihlédnutím k naší geografické poloze uprostřed Evropy a z toho vyplývajících vazeb České republiky k ostatním evropským zemím vyžaduje jednotu, v níž je síla. I proto bych doporučil propojení obou manifestů.

Ve světových statistikách jsme mezi těmi úplně nejhoršími v počtu nakažených i zemřelých v přepočtu na milion obyvatel. Je to i selhání předních imunologů, kteří fungují v nejrůznějších poradních týmech?

V této chvíli asi není tak důležité řešit otázku, kdo a proč nese větší vinu na tom, že se epidemie u nás dostala do tak mimořádně nebezpečného stadia, kdy se nový koronavirus šíří populací zcela nekontrolovaně, komunitně a exponenciálně, kdy tak roste mortalita (úmrtnost) – jde o 17 tisíc nadúmrtí oproti předchozím devíti letům, byť ne letalita (smrtnost). Na deset zemřelých pozitivních lidí u nás umírá v Německu asi 36 lidí a v ostatních evropských zemích tomu je podobně, ale to jenom za cenu extrémního nasazení našich lékařů a zdravotních sester, které již překročilo únosnost. Hrozí kolaps, pokud jde o dostatek lůžek intenzivní péče, a ještě více chybějí specializovaní pracovníci, kteří umějí ovládat například často nezbytnou mimotělní membránovou oxygenaci, tzv. ECMO, jehož ovládání je obtížnější než řízení letadla.

Copak není namístě se ptát, kdo a co způsobilo, že se Česko dostalo do situace, kdy žádá okolní státy o pomoc formou přebírání pacientů do své péče nebo ostatní členské země EU o přenechání části dodávek vakcín?

Není jednoduché říci, kdo je viníkem, vždyť s touto situací se v nové době u nás setkáváme poprvé. I sám pan premiér do jisté míry obviňuje „muže s matematickými vzorci“, který do snad správných vzorců dosadil čísla z Lombardie, kde se epidemie v Evropě poprvé katastrofálně projevila, nicméně na jaře 2020 u nás byla situace zcela odlišná. Za prvé v Lombardii, okolo Milána a Bergama, žilo velké množství lidí z Číny, kteří pracovali v italských továrnách, aby výrobky mohly nést nápis „Made in Italy“. A na toto období připadl čínský nový rok spojený s velkou migrací a výměnou čínské populace. Za druhé mezi infikovanými Italy bylo velké množství mladých lidí a lidí středního věku. Za třetí pravděpodobně zde hrály roli i určité genetické faktory vázané na chromozóm Y, které ovlivňují vnímavost k této infekci – právě v Lombardii se vyskytuje jeden z pěti základních morfologických typů tohoto chromozómu, který se vyskytuje i na Sardinii a na východním pobřeží Španělska. Vzpomeňme si na teorii až desetkrát více těžších případů v Evropě na západ od Rýna než ve střední Evropě, na východ od Rýna, přičemž ale tyto rozdíly vymizely při dalším mohutném šíření viru. Za čtvrté italští lékaři, kteří se jako první s touto problematikou setkali, nemohli vědět, jak se bude onemocnění vyvíjet u každého konkrétního infikovaného člověka, a proto všechny PCR pozitivní lidi hospitalizovali. Tím vznikl katastrofální nedostatek lůžek a došlo k přenosu z mladší a střední populace na starší, jinak nemocnou populaci, což významně přispělo k šíření covid-19. A my jsme vycházeli z těchto mylných čísel.

Ale tu první vlnu jsme zvládli snad nejlépe ze všech, slovy Andreje Babiše jsme byli „best in covid“. Čím se to zlomilo, že na podzim se Česko z premianta stalo zaostávajícím státem v ochraně před šířením nákazy?

Za chybu u nás osobně považuji koncem jara předjímání „druhé vlny“ na podzim. Nejen já jsem tehdy upozorňoval na to, že jde o jednu vlnu šířící se z Číny, která má však různé fáze. To znamená, že zde bude nový koronavirus přítomen i v létě, ale nebude se tak intenzivně projevovat díky počasí, stavu imunity – například i zvýšení koncentrace vitamínu D, který je klíčový pro tzv. „buněčnou imunitu“, která hraje hlavní roli při virových onemocněních – i rozptýlení lidí z měst na venkov. Velkou chybou bylo časté cestování do Chorvatska a absence prakticky jakékoliv základní ochrany – roušky – tam, kde je větší koncentrace lidí. Už koncem srpna byly rozpoznány první, zatím pouze naznačené rysy exponenciálního šíření viru, které se naplno projevilo v září 2020. Ale odpovídající instituce, ač již musely jasně vnímat vývoj epidemie, zahájily striktnější opatření až po volbách, tedy po 10. říjnu 2020. Covid-19 je nemoc, nikoliv politika. Naopak byla – někdy nedůsledně – zavedena až příliš přísná, nicméně nedůsledná opatření, která se poměrně dost chaoticky měnila, nepředvídaně, ze dne na den, a vláda se chovala nedůvěryhodně. To mělo pochopitelně i odraz v důvěře občanů a vedlo to i k nedodržování těch opravdu smysluplných opatření.