Včera jsme měli výročí 17. listopadu. Máte jako undergroundový muzikant na listopad 1989 nějakou vzpomínku?

Vzpomínám si úplně přesně. Zrovna jsem u jednoho kamaráda na Žižkově ozvučoval jednu skladbu, kterou jsme nahráli, Vítání Jara, a o tom, co se stalo na Národní třídě, jsem se dozvěděl až zpětně.

Kapela Umělá hmota, kterou jste spoluzakládal, bývá označována za sesterskou kapelu Plastic People of the Universe.

Původní Hmotu jsme zakládali s Janem Kučerou, to bylo na jaře 1973. Natočili jsme takový demosnímek. Chtěl bych podotknout, že naše těleso vzniklo jako nehudební. Ani jeden z nás neuměl hrát na žádný hudební nástroj, a tak jsme to také pojali.

Co se týče spojitosti s Plastic People, tak my s nimi hudebně nemáme nic moc společného. Ale samozřejmě jsme s nimi společně koncertovali během 70. let. Bylo to různě po stodolách, na Hrádečku a podobně.  

Plastic People se dostávali do konfliktu s režimem. Jak jste to měli vy?

No tak byli jsme na tom velmi špatně. Nebylo kde hrát, tak řekněme, jestli se uskutečnili dva tři koncerty za rok, tak to bylo maximum. Hrát se nedalo, vyžadovaly se přehrávky a ty bychom nikdy nedostali. Těleso typu Umělé hmoty nebylo v socialistickém režimu žádoucí.

V čem ten underground režimu vlastně vadil? Tedy kromě toho, že se undergroundové kapely hlásily k západnímu rokenrolu…

Důvod byl ten, že se v podání undergroundu vlastně utvořilo takové zvláštní společenství, které ve své podstatě nebylo závislé na oficiální socialistické kultuře. Ve své podstatě se tak dělalo, co šlo tak trochu mimo kontrolu režimu, přičemž oni vlastně ztráceli přehled. Komunistům vadilo i to, že se nosily dlouhé vlasy. Druhá věc pak souvisela s tím, co režim vnímal jako disent, a tam určitá souvislost s undergroundem byla. Například já osobně i jiní jsme se pohybovali v okruhu intelektuálů, kteří nebyli během sedmdesátých a osmdesátých let v očích režimu zrovna žádoucí. No ale samozřejmě šlo i o to, že jsme poslouchali západní muziku a rokenrolové umění. Nicméně ten kulturní zájem se nesoustřeďoval jenom na hudbu, bylo v tom například i moderní umění. A samozřejmě to vše se komunistům na undergroundu nelíbilo, protože oni si vychovávali svoje vlastní kapely a umělce.     

Básník Josef Vondruška, který s vámi v Umělé hmotě hrál, v knize Chlastej a modli se, popisuje, jak komunisté pronásledovali vlasáče. Měl jste s tím osobní zkušenost? Ostříhali vás někdy?

To ne, ale často se stalo, že mě třeba zatkli a hrozili tím, že mě ostříhají. Šmikali mi i nůžkami před obličejem, ale na samotné ostříhání nakonec nikdy nedošlo.

Jak byste zhodnotil vývoj od revoluce 1989? Kam jsme se posunuli?

Já bych to hodnotil celkem dobře a myslím, že hlavně co se týče kultury, tak ten posun je dobrý. Člověk si dnes může hrát nebo malovat, co chce a co potřebuje, bez nějakých zásahů, bez nějaké cenzury. Takže takhle to hodnotím z tvůrčího hlediska. Samozřejmě jsou i nějaká negativa kromě těch pozitiv, ale tak to je u každé věci. Rozhodně ale za Umělou hmotu jako kapelu bych to hodnotil, že je to dobře, že se nemusíme někoho doprošovat o nějaké hraní. Když si nás někdo pozve, tak zahrajeme a nemusíme předkládat nějaké povolení. Takže to je ta svoboda slova.

Co říkáte na to, že více než čtvrt století od sametové revoluce vyhrál volby Andrej Babiš, který je s předchozím režimem spojován, a to i s jeho bezpečnostními složkami? Co to značí?

Já to vidím poměrně jednoduše. Někteří lidé u nás si prostě zvykli na určitý standard, řekněme, i za komunismu a komunistů je v Česku pořád hodně. Já neříkám, že je Babiš komunista. V pozadí toho, jak vystupuje, ale může být podle mě něco, co těm lidem, které jsem zmínil, nahrává. Takže oni ho potom volí a podle mého ho volili i ti, kteří v těchto volbách přesedlali od komunistů a sociálních demokratů. Andrej Babiš podle mého dělá líbivou politiku. Jeho voliči prostě uvěří tomu, že jim bude někdo pořád podávat pomocnou ruku a oni se potom budou mít líp. Ale tak to přece není možné, to je moc špatně. Špatně si to ti lidé myslí.  

A oni se chtějí mít stejně, jako se měli za socialismu…

No, aby skoro nic nedělali, brali za to prachy a stát je vodil za ručičku, jako tomu bylo dřív. Jenže ta demokracie je trošku o něčem jiném, člověk se musí snažit a musí, jak se říká, bojovat. Ti lidé to ale nechtějí a Babiš jim maže med kolem huby. A to se ani nechci vyjadřovat k tomu, jak to tam má v Bratislavě u toho soudního sporu ohledně příslušnosti k tehdejší státní bezpečnosti. Jako by to nestačilo, ještě navíc k tomu je trestně stíhaný. Tak já se přiznám, že teda opravdu nechápu, proč ho ti lidé volí. Podle mě je důvodem, že jsme jako Češi národ, který je málo vzdělaný. Ale my s tím nic neuděláme. Tam na těch vesnicích nebo v městečkách to jeho hnutí ANO ti lidé prostě volili, hodili mu to tam a věří, že to ta Babišova strana tady udělá lepší.   

Jak jste se dívali na komunisty tehdy, když jste se pohyboval v undergroundu?

Nejdřív mě politika vůbec nezajímala. Ale postupně, jak se režim začal zajímat o nás, tak i my jsme se logicky museli začít zajímat o ně. Postupně jsem vlastně začal zjišťovat, že to tady je špatně, že to tady je vlastně takový normalizační koncentrační nebo pracovní tábor.

Měl by se hudebník politicky angažovat?

V obecné rovině bych řekl, že by se hudebníci politicky angažovat neměli, ale teď nemluvím v souvislosti s tímto koncertem, který zmiňujete. Nicméně můj osobní názor je ten, že by se člověk měl věnovat muzice a zasahovat do politických věcí by neměl. Muzikant by se měl držet svého kopyta.   

Umělá hmota (1973- nyní)

Umělá hmota je jedním z nejvýraznějších jmen české undergroundové scény 70. A 80. Let vedle kapel jako Plastic People of The Universe a DG 307. Jednalo se o rockové kapely, které socialistický režim neměl v lásce a zakazoval jim hrát. Kromě různých ilegálních koncertů po stodolách skupina po boku jiných koncertovala i na Hrádečku u Václava Havla.

Přesto, že kapela vznikla již v sedmdesátých letech, s tvůrčí přestávkou je aktivní dodnes. První studiové desky (Barbara (1991, My dva a kněz (1993) vydala až po Sametové revoluci.   

Jedním z členů kapely byl i básník a spisovatel Josef Vondruška, který příběh Umělé hmoty a undergroundové scény za socialismu zmapoval v sérii próz, které vyšly v antologii nazvané Chlastej a modli se.