Nu, 17. listopad je za námi. Utkvělo vám něco ohledně oslav, nějaké proslovy či gesta?

Bohužel – nebo bohudík, protože spoustě lidí otvírá oči, že se tento svátek proměnil v exhibici prázdných gest, prefabrikovaných proslovů, falešných frází a zkreslování reality a historie. Víte, nijak zvlášť jsem oslavy nesledoval, neb je to pořád dokolečka do kola. K pomníkům se za potlesku médií s velkou salvou přijdou poklonit, ač nejenom, příznivci onoho minulého režimu, v závislé, neobjektivní a nevyvážené nečeské ČT zahrají už zprofanovanou Modlitbu pro Martu, poplivou minulý režim a zvelebí ten současný.

Stejně jako za jakéhokoliv jiného režimu, pořád stejné metody a praxe – jen se vyměnilo názvosloví a ze socialismu je liberální demokracie. Nicméně, všechno má svá pro i proti, mince má dvě strany, chleba je o dvou kůrkách, a tak všelijak podobně, jak všichni známe. Zkrátka, svět není černobílý tak, jak ho prezentují politici a prorežimní média hlavního proudu. No, a poslední kapkou snad pro každého člověka, který nemyslí řitním otvorem, musel být příchod věčně uniformy převlékajícího generála Pavla.

Ten přišel uctít památku řízenému předání moci, jež se manipulativně označuje za „sametovou“ či „něžnou“ revoluci... Zatímco on sám byl z pozice kariérního komunisty členem silové složky – tedy armády – a onen režim tehdy sám vědomě zkrátka musel bránit a utužovat. To by snad nevymyslel v některém ze svých absurdních dramat ani Havel. No nic, kde není čest a rovná páteř, tam ani frčky, hodnosti a vrcholné funkce nepomohou. Naopak, právě proto je a byl generál Pavel silami ze zákulisí dosazován tam, kam je a byl dosazován.

V rámci oslav se na sociálních sítích odehrála zvláštní epizoda, kdy pirátská odbornice na drogovou závislost a pirátská senátorka daly na síť fotku, k tomu pár slov, a hlavně tři srdíčka v barvě černé, červené a zelené. A strhla se děsná mela, že těmito barvami podporují Palestinu a teroristy z Hamásu. Má si snad dnes člověk nejen dávat pozor na jazyk, ale i na barvu srdíček?

Progresivistická revoluce začíná požírat své progresivistické děti. Ano, bohužel, v současné pokrytecké pseudokorektní době si člověk musí dávat – analogicky stejně jako za onoho „arciďábelského“ minulého režimu – pozor na to, co říká, co píše a co sdílí. A bohužel, nezřídka už ani ne veřejně, ale i v rámci rodiny a přátel.

Smutné, že nejsme schopni akceptovat i názory, s nimiž bytostně nesouhlasíme. Nebo někteří z nás. A často ti, kteří se sami zvou liberálními demokraty. No jo, v naší demokracii si můžete přece myslet a říkat, co chcete, ale běda, je-li to v rozporu s tím, co tvrdíme my – lepší uvědomělí lidé. Abych parafrázoval mého oblíbeného spisovatele, politika a myslitele Jana Procházku: Slova, ať sebehorší, pořád ještě zůstávají jenom slovy a k činu mají stále daleko, stejně jako líbivá a hezká slova, která mají k činu stejně daleko.