Z vašeho blogu na aktualne.cz je zřetelné, že vás uvedení hry Naše násilí, vaše násilí v Brně výrazně rozladilo. „Je to trapné, ubohé, statní symboly a křesťanskou víru znevažující porno, ale pozor! Které se na podiu neocitlo nějakým pomatením smyslů pár jedinců, ale dostalo se tam zcela cíleně a záměrně. Jako test, co všechno ještě Evropané snesou,“ psala jste. Jak je vidět, někteří snesou. Například Asociace profesionálních divadel, která sdružuje tři desítky českých scén, podpořila postoj ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera, který říká mimo jiné i to, že zakazovat umění je nebezpečné. „Svoboda tvorby je zaručena Listinou základních práv a svobod a Ústavou," uvedla ve svém prohlášení asociace. Jak to vidíte vy?

Víte, v oboru právo existuje citát profesora Hajna, který vyslovil, že „co nezakazuje zákon, zakazuje stud“. Je to vlastně výrok o dobrých mravech, o dobrém vkusu. Ne všechno se dá totiž vměstnat do paragrafů, a proto musí mít lidé prostě i rozum a cit. Něco podobného cítím u předmětné divadelní hry. Pokud umělci toto považují za umění, když většina normálních lidí je zhnusena, ať už z jakýchkoli důvodů, pak umělci neznají lidi, pro které tvoří, neznají svůj národ. A to je hodně smutné.

S druhou části otázky si ovšem dovolím hluboce nesouhlasit. Tady přece nikdo nic nezakazuje. Naopak – dokonce na to veřejný rozpočet dává peníze! Ten nesouhlas jde zdola, od diváků, od občanů. A to je sakra rozdíl! Pokud tomuto hlasu nebudou umělci naslouchat, budou oni ti nešťastni. Když umělci neporozumí svému národu, pak nejsou umělci tohoto národa. Je pak namístě otázka – pro koho tvoří, když jim jejich národ nerozumí? Ba co víc, je tou tzv. tvorbou zhnusen? Mně se naopak líbí, že nemusíme jako za soudruhů sedět v lavicích a dívat se na oslavné hry o Leninovi, a tvářit se, že se nám líbí. V Brně občané povstali, vyjádřili svůj názor, a budou stíháni pro přestupek, nebo, jak jsem dnes četla, dokonce za trestný čin? To je naopak to, co mi připomíná těžce totalitu. A já ji ještě zažila. Nechceme přece sedící, mlčící a poslušně tleskající diváky každé, promiňte, kravině. Ta doba už je doufám za námi. Kdo nás tedy do ní zase tlačí?   
  
Autor hry je známý svými provokacemi. Jistě, domníváte se, že tohle prostě žádné umění není. Ale samotní umělci tohle vidí jako umění. Co s tím?

Pak je mi líto těch umělců. Umělci, kteří ztratí kontakt s publikem a přestanou mu rozumět, a prvoplánem je pouze jakási provokace, tedy vlastní ega těch „umělců“, ať jdou do háje. Nebo třeba do politiky, chcete-li. Ano, umění má a může i provokovat, vzpomeňme třeba Kaplického chobotnici – vyvolává vášně dodnes, ale nikdo jí nebyl zhnusen. Navíc nakonec nad Prahou nestojí, což je možná i škoda.

Ale to na brněnském jevišti je jen a jen ta provokace, vulgární a hnusná. Co to komu může přinést, mimo uměleckého „orgasmu“ autora, který se škodolibě někde chechtá reakcím, nevím. A zda má být jediným výsledkem ten egoistický „orgasmus“ autora, to si tedy nejsem jista. I provokace má hranice minimálního vkusu… a tady prostě všechny hranice padly, a zůstala jen ta sprostota a vulgárnost. Jestli je tohle umění…