Ivane, vy jste spolu se svým synem a dalšími lidmi vyrazil k ukrajinské hranici, abyste dopravili do bezpečí matky s dětmi. Jak se stalo, že jste se do takové pomoci zapojil?

Na dramatické a divadelní slzy na Václavském náměstí, na to mě neužije. O tom si myslím své, protože to vůbec k ničemu není. Takže jsem raději sedl za volant jednoho z autobusů, které dal můj syn po dohodě se Středočeským krajem k dispozici a vyrazili jsme pro mámy s dětmi. Víte, na každém takovém konfliktu, jaký se teď odehrává na Ukrajině, je nehorší to, že to odneseme my, obyčejní lidé. A nejhůř to odnesou děti a ženy. Tu pomoc cítím jako povinnost. A hlavně hned na začátku musím říct, že odsuzuji válku, a to každou!

Jak to na těch hranicích s Ukrajinou vypadalo?

Na přechod, kam jsme měli původně jet, se dá dostat jen pěšky nebo vlakem. Takže nás navedli na jiný přechod, kde není takový frmol. Z maďarské strany se to jmenovalo Záhony. Tam ale navigace nenašla žádné pořádné silnice. Takže jsme jeli po poli, později i po lesní cestě, která končila přívozem. Paní hejtmanka Středočeského kraje nám v dobré víře posílala, kudy máme jet, jenže na místě to vypadalo ještě zase úplně jinak. Nakonec jsme se ale vymotali a dojeli na přechod. Dorazili jsme tam přibližně v pět hodin ráno a tam nám řekli, že budeme čekat než dorazí ti lidé, byli to Volynští Češi, že už snad dojeli na ty hranice z druhé strany, ale čekají je úřední procedury. A jak nám řekli, kupodivu tam byla největší byrokracie, která zdržovala. Co hodinu se posunula fronta tak o deset lidí. Takže bohužel, místo aby byli rádi, že se těm lidem přijelo pomoc, tak tam se to zdržovalo. Na maďarské straně jsme zase neviděli žádné stánky s občerstvením, kde by třeba mazali lidem chleba. Tam bylo naprosto pusto, pustá silnice. Takže jsme čekali. Odjížděli jsme až někdy kolem jedné hodiny odpoledne. Už jsme neriskovali žádné cesty přes pole a blata. Jeli jsme přes Maďarsko, kde byl strašný provoz. Samozřejmě jsme museli občas zastavit. Do Prahy jsme přijeli nějak před jednou v noci. Já už v noci špatně vidím, ale ti kluci, co řídili i zpátky, byli opravdu hrdinové. To bylo 36 hodin za volantem!

Mluvili s vámi ti lidé, které jste odváželi?

Byli strašně unavení. Děti spinkaly, bylo to dojemné. Ženy se ptaly, kam jedou, co s nimi bude. Jestli budou mít ubytování. Některé se ptaly na příbuzný, co tady mají. A dostal mě tedy reportér, který čekal u autobusu na náš příjezd a ptal se, jestli jsme viděli nějaké vojáky, nebo byli v ohrožení. Prostě blb. Já jsem říkal – prosím vás, my jsme nebyli na Ukrajině, ale nanejvýš 500 metrů od hranic. Já vím, že pro vás je zklamání, že jsme nepřijeli prostříleným autobusem, ale já jsem rád, že autobus i všichni v něm, zůstali zachovaní při zdraví a na vaše zklamání se můžu…

Co říci na to, jak se k situaci na Ukrajině staví naše vláda?

Nelíbí se mi, že tam posíláme munici. To je špatně! Dobře je, že poskytujeme pomoc lidem, kteří odtud utíkají. Stejně jako se domluvila ta pomoc, do které jsme se zapojili my. Těm lidem se musí prostě pomoct. Víte, že já většinou mluvil proti migrantům, ale tohle jsou úplně jiní migranti. Tam na těch hranicích – to nejsou mladí kluci s iphonama oblečení v Adidas bundách, to ne! To opravdu byly jen mámy s dětmi. Často ty děti byly opravdu maličký, nesly je na ruce. Je to dojemný pohled. Nechtěl bych, abychom to tady zažívali také. Jen když si vzpomenu, jak tehdy za války vezli moji maminku…