Co stálo za vznikem konceptu výstavy Život ve stínu šibenice?

Téma se silně dotýká naší rodiny, můj otec bojoval ve východní armádě a působil v tankové brigádě, která osvobozovala Ostravu, tam už byl jako zpravodaj. Pak pracoval v Moravcově zpravodajské službě a po roce 1948 odešel do exilu. Pak se vracel do Československa jako agent chodec. Naposledy tady byl v roce 1951, kdy jsem byl při jedné jeho návštěvě počat. Maminku zavřeli a já jsem strávil dětství a mládí v dětských domovech. Pro nás je tedy druhý i třetí odboj velké téma a rodiny účastníků obou odbojů se dodnes stýkají. Je lepší takové akce, jako je tato výstava, organizovat, když máte osobní zkušenost, než když k nim přistupujete chladně jen jako vystudovaný historik.

Jaká byla dráha vašeho otce v exilu?

Do roku 1953 pracoval v Moravcově zpravodajské organizaci a pak se staral o české děti a uprchlíky. Když Moravec organizaci rozpustil, byl profesorem na univerzitách a ve zpravodajské práci pokračoval. Pracoval už ale přímo pro americkou rozvědku. Jeho oborem bylo vzdělávání, a proto spolu s Alicí Masarykovou zakládal v západní Evropě české školy, byl také děkanem na Ukrajinské svobodné univerzitě v Mnichově, přednášel zoopsychologii a filosofii. Později se stal evropským náčelníkem Junáka, k tomu jej přesvědčil Velen Fanderlik. Kromě školy ho vyzvali bývalí českoslovenští poslanci, aby se zapojil do exilové vlády a stal se v ní pak ministrem školství. Potkali jsme se až v roce 1989.

Které osobnosti výstava připomíná?

Naše expozice je unikátní v tom, že jsou v ní kromě textové části pouze autentické předměty z vlastnictví osobností, které se zde připomínají. Naše rodina byla tak významná, že nám jejich příbuzní tyto předměty svěřili. Z nejvýznamnějších lze jmenovat například generála Jana Kratochvíla, který byl prvním velitelem československého armádního sboru v Sovětském svazu a jehož maršál Koněv nahradil sovětskému velení a komunistům loajálním generálem Ludvíkem Svobodou.

Jinou významnou osobností, kterou výstava připomíná, je generál Plass. Bývalý legionář velel československému letectvu, za druhé světové války byl vojenským přidělencem v Londýně a po únoru 1948 demonstrativně s celou ambasádou odešel z funkce a odmítl se vrátit do komunistického Československa.

Důležitou postavou je i francouzský vojenský atašé generál Julien Flipo, který za svého působení v poválečném Československu pomáhal vlastencům v podmínkách za druhé světové války i v době komunistického režimu přežít. Přišel do této země již při vzniku Československa, vzal si Češku a po komunistickém převratu se snažil zachránit řadu Čechoslováků, kterým hrozilo vězení – vydával jim francouzské pasy nebo jim pomáhal při přechodu přes hranice. Generála Flipa z Československa v roce 1949 vyhnali bolševici jako nepřítele. Materiálů máme v našem soukromém archivu obrovské množství a spolupracujeme také s institucemi, které se těmto tématům věnují, se slovenským Ústavem paměti národa, s ÚSTR, českým Národním muzeem apod. Výstava sice zachycuje osudy tisíců lidí, ale i tak je to jen fragment reality.

Proč jste zvolili tak emocionální název?

To vychází z podstaty odboje. Všichni, kdo se za války zapojili do odboje, vystavili riziku šibenice sebe a samozřejmě také své rodiny. Poválečný odboj měl stejné parametry, stačí se podívat na příklad vojáků, kteří vedli Pražské povstání a pak byli komunisty pronásledováni. Generál Kutlvašr, který Pražské povstání vedl, dostal doživotí, výsadkář Jaromír Nechanský byl také ve velení povstání a v roce 1950 byl popraven. Výsledkem byly i statisíce vyhnaných a pronásledovaných lidí. Chceme připomínat situaci rodin těchto lidí, dodnes je na skupině dětí z padesátých let vidět, že jim bylo upřeno vzdělání a často dosud bojují o svůj majetek a nemohou jej dostat. Systém byl tak dokonale propracován, že se dodnes těžko rozbíjí. Pokud chce Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu připravit materiály, má obrovské problémy, protože je buď věc promlčená, nebo jsou archivy pryč. Záměrem naší výstavy je i to, aby se o těchto tématech začalo více mluvit. To, co říkal Václav Klaus o tlusté čáře za minulostí, je nesmysl, nemůžeme dělat tlustou čáru za něčím, co bylo, protože jinak se to znovu vrátí.

Stále se objevují nové skutečnosti. Našli jsme například náhodou spis Maxe Rostocka, který byl důstojníkem Sicherheitsdienstu a sám organizoval popravu lidických mužů. Po válce byl v Československu odsouzen k doživotí, v roce 1958 mu byla nabídnuta spolupráce s StB, kterou přijal, a dostal od prezidenta Zápotockého milost. Po proškolení byl v roce 1960 vyslán jako špion do západního Německa a zemřel v roce 1986. To jsou strašné paradoxy doby.

Jaké je podle vás povědomí veřejnosti o těchto věcech?

Myslím, že velmi nedostatečné. Povedlo se nám ale dohodnout s ÚSTR a Národním muzeem, že se na základě této výstavy uspořádá v červnu v Národním muzeu konference a začne se o tomto děsivém tématu mluvit. Pokud se tyto šílené paradoxy nevyrovnají, přijde to znovu.

Nemůže za to i škola? Objevují se interpretace, jež fakta, jimiž se zabýváte, popírají. A poslankyně Semelová je učitelka…

Neinformovanost je obecně tragédií našeho školství, už dávno se mohlo toto téma zakomponovat do výuky. Poskytli jsme mnoho materiálů a mohla být vydána třeba školní skripta. Nikde nejsou ve školách materiály, věřím ale, že tato výstava bude podnětem doplnění informací. Vydali jsme čtyřsetstránkovou publikaci, která obsahuje spoustu nových informací. To by snad mohlo tyto Semelové odsunout.

Nedívají se na vaši činnost kriticky profesionální historikové?

Ne, historici nás nijak nekritizují. My jsme nastudovali víc materiálu než mnozí vystudovaní historici. Spolupracujeme např. s historiky z ÚDV nebo s historiky z Národního muzea a naše zásada je, že vše musí být faktograficky doloženo. Oni nás berou jako rovnocenné partnery, bez toho by ani takovou výstavu připravit nešlo.