Jak se díváte na informace, které se objevily v médiích, že Jana Nagyová, v té době ve funkci vlivné státní úřednice na Úřadu vlády, zřejmě přijímala hodnotné dary?

Celá věc má dva rozměry, dvě stránky. Jedna věc je, že pokud je bývalý státní úředník podezřelý z toho, že v souvislosti s výkonem své činnosti byl zvýhodňován nedovoleným způsobem, je jistě na policii, aby to šetřila. Je mimo vší pochybnost, že neoprávněné výhody nemusí spočívat v penězích, ale mohou spočívat v nějaké jiné hodnotě, například v cenných dárcích.

To by byla jasná korupce. Ale není chyba, že se tyto informace dostaly do médií, i když policie ještě neprokázala, že by se v této souvislosti bývalá vrchní ředitelka kabinetu premiéra dopustila nějakého trestného činu?

To je druhá stránka věci. Vnímám dlouhá léta, že v některých případech jakoby náhodně unikly informace, které difamují (poškozují na cti – pozn.red) obviněné nebo podezřelé. A unikají za situace, kdy se skoro jednoznačně dá vyloučit to, čím se někdy policisté a státní zástupci hájí, že je asi vynesli advokáti. Především z logiky věci vyplývá, že tady advokáti nemají nejmenší důvod takové informace vynášet, a druhá věc je, že šlo o šetření, o kterých předpokládám, že obvinění ani jejich obhájci nevěděli. Za téhle situace je tady minimálně velmi zásadní podezření, a netvrdím, že je to jistota, že tyto informace unikly od policie. Skoro už je jedno, jestli unikly cíleně, i když je to ta horší varianta, nebo jestli si chtěl někdo u novináře šplhnout a dodat mu takový „špek“.

Mluvíte o tom, jako kdyby se takové věci děly běžně.