Ještě, než jsme se sešli, řekl jste mi do telefonu, že vás doslova „nadzvedlo“, co se nedávno v některých médiích objevilo o básníkovi a textaři Janu Krůtovi, novém členu Rady Českého rozhlasu. Například redaktorka Machalická se ve svém článku v Lidových novinách o Janu Krůtovi vyjádřila jako o tom: „Jenž má na svém kontě ostudné normalizační aktivity, zejména spoluautorství nechvalně známého denunciačního článku o Plastic People v Mladém světě. Za tento čin si posypal hlavu popelem, což je hezké, ale sotva se může považovat za morální autoritu, v radě jednoduše nemá co dělat.“ Co na to tedy říkáte?

Ano, Jan Krůta, básník a textař a můj dlouholetý kamarád, byl v některých médiích osočen. O tom článku paní Machalické jsem jen slyšel. Viděl jsem ale Šídlovo Šťastné pondělí, které běží na Seznamu. Fascinovalo mě, jak Honzu zdehonestovali jako šílený případ. Vytáhli nějaký článek z Mladého světa, kde Honza Krůta pracoval jako redaktor. Šlo o text, ve kterém kdysi psal něco proti Plastic Peoples. Víte, co mě nejvíc udivuje? Jak strašně rychle ten článek našli. To se Machalická nebo Šídlo hrabali takhle strašně rychle v archivech? Proboha, to musí být na tom nějaký hlubší zájem! Já bych se spíš zeptal, v čím žoldu je pan Šídlo a paní Machalická?  Protože opakuji, není možné, aby tak najednou, tak rychle a pohotově, sotva je ohlášeno navržení Honzy Krůty do Rady Českého rozhlasu, našli nějaký článek z poloviny 70. let. To je vyloučeno.

Tady prostě musí být nějaká agentura, nebo někdo, kdo má zájem na pošpinění jistých lidí, a když se náhodou někde objeví, tak na ně kdeco vytáhnou. Já jsem rád, že nekandiduji do žádné rady. Jak to tak sleduji, tak i na mě by jistě něco okamžitě vytáhli. Tito lidé, kterým bylo v době sametové revoluce patnáct nebo deset, ví prd o tom, jak vypadala normalizace, jak vypadala 70. a 80. léta. Já v tom jejich konání vidím hulvátství na úrovni normalizačního psaní. Takových těch supernormalizačních pisálků. Ti tehdy zase hledali, čím by pomluvili Havla, Vaculíka a ostatní disidenty. Nemlich tak, úplně stejně, se dnes chová paní Machalická nebo pan Šídlo.

A co vy sám si myslíte o onom textu, který Janu Krůtovi vyčetli?

Pro ty, kteří už neznají Mladý svět, bych rád vysvětlil, že tomuto kdysi nejpopulárnějšímu českému týdeníku v době normalizace šéfovala jistá paní Čermáková. Její manžel byl na Ústředním výboru komunistické strany pomocník, nebo spolupracovník tajemníka Vasila Bilaka, známé to obávané postavy. Díky tomu, těmto kontaktům, si ten Mladý svět mohl leccos dovolit. Ale také leccos musel. Ti lidé, kteří napadají Honzu Krůtu kvůli tomuto článku, si neuvědomují, v jaké situaci tehdy byl. Věřím, že Honza Krůta byl tehdy ohledně toho článku úplně nevinně. Znám jeho tehdejší názory, které se nijak příliš neliší od jeho současných názorů.

Jan Krůta se právě o článku Jany Machalické zmínil nedávno na zasedání Rady Českého rozhlasu. Svůj názor v této souvislosti pak vyjádřil i Vítězslav Jandák, který uvedl, že od paní Machalické nemůže čekat něco chytrého a inteligentního. „Nebo od pana Šídla, od tohohle vodpadu,“ sdělil Jandák a na závěr také dodal, že je mu „u prdele“ co si novináři myslí… Na adresu hudebního publicisty Černého, poznamenal: „Až ho potkám, tak mu fláknu.“  Důvodem bylo, že se Jiří Černý předtím vyjádřil, že současné radě, ve které sedí i „Vítězslav Jandák a podobné kreatury“, nevěří. Na Vítězslava Jandáka se po jeho slovech snesla z některých míst velká vlna kritiky. Co na to říkáte?

Zaznamenal jsem jedno to Šťastné pondělí, kde bylo zaměřeno právě na pana Jandáka. Absolutně jsem nechápal proč. To bylo tak vytrženo z kontextu, bez souvislosti, podáno tak nešťastně… Já jsem říkal – proboha, čím se tenhle člověk, tento bývalý ministr kultury a skvělý herec, tak provinil, že panu Šídlovi stojí za to, aby se s ním takovýmto způsobem zabýval? Nepochopil jsem to. Pan Jandák se stal zřejmě nepohodlnou postavou v očích některých takových těch „jedině správných lidí“. Myslím si, že se stal stejnou obětí, jako se jí stal Honza Krůta, nebo Petr Žantovský a mnozí další. Ale neviděl bych to nějak dramaticky. Spíš mě štve takové to rozdělování společnosti. A štve mě, že v těch médiích v podstatě až na výjimky nejsou lidé, kteří dokáží psát zcela nezávisle. Jako je třeba Jirka X. Doležal, nebo jako byl Ondra Neff. Ti psali – padni komu padni. A ne že by se chovali podle toho, jak si to přejí jejich mecenáši a sponzoři.