V těchto dnech vychází váš nový román Smát se nahlas o životě Jaroslava Haška. Politicky nekorektně jste napsal román Holky z nezisku, jímž jste sice píchl do vosího hnízda a naštval vyznavače cancel culture, ale na druhou stranu vás za tento titul alternativa ocenila Krameriovou cenou. Románem Smát se nahlas rozesmějete, nebo zase někoho popudíte?
Na Jaroslavu Haškovi je fascinující jeho životní strategie. Strategie zůstat sám sebou a zároveň si nenechat od žádného systému přerazit páteř. Tahle strategie začíná být aktuální. Opět se nám tvrdí, že existuje jedna jediná správná pravda a kdo to neuznává, musí být vymazán. Progresivisté tomu roztomile říkají: Cancel culture.
Jak říká spoluautor románu Markus Cohen, odporovat systému lze dvěma základními způsoby. Buď jít cestou morálního exhibicionismu, a stát se mučedníkem, touto cestou šli někteří disidenti, anebo, po vzoru řeckého boha Herma, destruovat systém rafinovaným souhlasem. A touto cestou šel Jaroslav Hašek.
Systém má raději morální exhibicionisty. S těmi si dokáže poradit. Ale jak na smějící se bestii, dokonce souhlasící bestii, která si to ve výsledku stejně vždycky udělá podle svého. Pod heslem: Mám páteř, ale ne proto, abych si ji nechal od systému přerazit.
Morálního exhibicionistu zavřete, ale co s bestiemi, které naoko poslouchají, ale vůbec vás neberou vážně?
A právě o tom je celý Haškův život. Majitele pravdy nebral nikdy vážně. Ovšem pozor – Jaroslav Hašek nebyl žádný zbabělec. Byl mimořádně statečný člověk, který dostal vyznamenání například za bitvu u Zborova. Byl i respektovaný v zahraničním odboji. V Rusku komunikoval třeba s Masarykem. Byl to Masaryk, kdo řekl: „Vy, kdo chcete bojovat jako legionáři na straně Francouzů, jeďte do Francie, a ti, kdo chcete pomoci mladé revoluci, zůstaňte zde.“ Ta doba byla mnohem složitější, než se dnes interpretuje. A Hašek se v ní osvědčil jako mimořádně organizačně schopný jedinec, který řídil stovky lidí. To jen někteří Češi ho mají toliko za opilce. A jestli popudím? Jsem romanopisec. Nepíšu proto, abych popudil, ale abych objevoval neznámé stránky lidské existence. A jestliže žádný systém nelze brát vážně, logicky mé romány vyústí v ironii a humor, který majitele jediné pravdy tak nějak popuzuje.
Tak pojďme k domácí politické scéně, která vás evidentně baví a inspiruje. Premiér Petr Fiala tvrdí, že cítí důvěru lidí, a očekává, že po skončení mandátu si lidé řeknou, až uvidí výsledky jeho vlády, že pracovala dobře, a dají jí znovu důvěru. Na druhou stranu agentura STEM v průzkumu pro CNN Prima News zjistila, že kabinetu Petra Fialy důvěřuje nejméně občanů od dob konce vlády Petra Nečase. Navíc ještě nikdy od roku 2001, kdy STEM odpovědi na tuto otázku vyhodnocuje, nevyjádřilo nespokojenost se směřováním země tolik lidí jako nyní (56 %). Jaké vysvětlení pro ten očividný rozpor máte?
Arthur Rimbaud řekl: „Jde o to být vždy absolutně moderní!“ Problém absolutní modernosti je ovšem v tom, že absolutní modernost se časem promění v absolutní veteš. Absolutně moderní nacistická ideologie se proměnila v absolutní veteš dvanáct let poté, co ji začali Němci aplikovat. Obdobně se stalo s komunistickou ideologií či s ideologií amerických hippies. Kdo je absolutně moderní, ten propaguje budoucí absolutní veteš. A v tom vidím problém současné politické elity. Nabízí absolutně moderní názory, které, když je prověříme průměrným, zdravým selským rozumem, mají všechny atributy budoucí absolutní veteše. A lidé žijící v realitě tuhle absolutní veteš cítí už dnes.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník