Jak z pozice zástupce Veřejného ochránce práv nahlížíte na migrační krizi v Evropě a diskusi, která se kolem ní v české společnosti v posledních měsících strhla?

Sleduji to s velkými rozpaky, a to ze dvou důvodů. Jednak se mi zdá, že se společnost na tom velice štěpí, což pro politický vývoj není dobré. Vytváří se dojem, jako by na jedné straně existovala nějaká fašistická spodina nebo něco takového a na druhé straně moudří a uvážliví lidé. Ale to je velmi falešné rozdělení společnosti, tak to ve skutečnosti určitě není. Druhý problém je, že se lidem neříká celá pravda nebo jsou utěšováni způsobem, který neodpovídá na jejich legitimní obavy. Je samozřejmě pravdou, že takzvaný Islámský stát je zločinná organizace, kterou dříve či později zlikvidujeme, ale pro Evropu představují problém i takzvaní umírnění muslimové, protože jejich integrace je velmi obtížná.

Jaký postoj by tedy měla Česká republika zastávat, když už uprchlíky z Evropy stejně zpátky už nikdo nedostane?

Musíme pomoci lidem v nouzi, matkám s dětmi, pokud tam nějaké jsou, i kdyby jich byla menšina. To chápeme, nikoho nenechá v klidu pohled na dítě, které trpí zimou, nebo se třese někde v blátě, to je samozřejmě pro normálního člověka stresující. Na druhé straně si myslím, že se lidem dost nevysvětlují představy o integraci těchto lidí. Vždyť přece máme zkušenosti s integrací Romů, která se nedaří z celé řady důvodů, jež nemá cenu rozebírat. Ale jak chceme integrovat velké počty lidí? Samozřejmě jim můžeme pomoci po dobu, co v jejich zemi bude válka. Ale představa, že se ti lidé budou integrovat do společnosti, jak se o tom často zmateně hovoří, je mimo realitu. To se nijak nevysvětluje, neříká se, co je cílem pomoci uprchlíkům. Jestli je tady necháme jenom přechodně v nějakém zařízení, než se budou moci vrátit domů, nebo zda chceme, aby se ty statisíce lidí do společnosti v Evropě integrovaly a zůstaly tu navždy se svými rodinami. Obavy, které proto mezi lidmi panují, jsou samozřejmě oprávněné, ale ze strany politiků ani státu se jim nedostává vysvětlení. Navíc jsou lidé stresováni tím, že jsou kvůli svým obavám označováni za xenofoby, fašisty, rasisty a podobně. To je důvod velkého znepokojení.

Když jste zmínil štěpení ve společnosti, nepřispěl k němu i prezident Miloš Zeman tím, v jaké společnosti přednesl 17. listopadu svůj projev na Albertově, za což ho zkritizoval ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, že tím pomáhá vytvářet podhoubí pro fašizaci společnosti?

Tak ten výrok Jiřího Dienstbiera jsem přijal s velkými rozpaky. Když člen vlády řekne, že prezident přispívá k fašizaci, tak už to není záležitost jen toho ministra nebo prezidenta, ale je to záležitost vlády. Je to výrok velice závažný, i když nakonec neměl ve společnosti příliš velký ohlas. Ke štěpení společnosti dochází z povahy věci a z důvodů, o nichž jsem v úvodu mluvil. Ale jestli někdo velkou část společnosti sjednocuje, jestli někdo mluví za podstatnou část společnosti, tak – se mi zdá – je to prezident. To je moje zkušenost, kterou získávám ze všech stran. A to proto, že společnost nedostává odpovědi na otázky, které ji legitimně znepokojují, tedy co a jak s těmi migranty, s těmi lidmi budeme dělat. Takže se nedá říct, že by prezident společnost rozděloval, ale naopak sjednocuje podstatnou část společnosti. To se samozřejmě mnohým nelíbí, jak některým politikům, tak odpůrcům pana prezidenta, neboť tuší, že u většiny obyčejných lidí spíše nalézá ohlas stanovisko prezidenta než stanovisko různých kaváren, sluníčkářů, nebo jak se nazývá ta část společnosti, která nevidí realisticky situaci, jaká tady nastala.