Od smrti prvního českého prezidenta Václava Havla uběhly tři roky. Jak na něj vzpomínáte?

Osobně na jediného porevolučního prezidenta hodného tohoto oslovení vzpomínám a budu vzpomínat zejména svou prací na projektu Gariwo. V Praze zřizujeme českou pobočku neziskové organizace Gariwo, tedy Garden of Righteous. Ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací VIZE 97 usilujeme o to, aby i Praha měla svoji Zahradu spravedlivých. Stejně jako je tomu již v Miláně, Sarajevu, Varšavě a Arménii, kde zasazené stromy připomínají činy a odvahu těch, kteří nedbaje na své bezpečí, bránili život a důstojnost potlačených nebo jinak perzekvovaných lidí během genocid a v totalitních režimech. Má vize je, aby byla pražská zahrada pojmenována po Václavu Havlovi. Tohle, společně s třemi úspěšnými konferencemi, které jsem již uspořádal na téma spravedlivých s odkazem na dědictví Václava Havla a Charty 77, je můj způsob, jak vzdávat hold tomuto velikánu dvacátého století

Co si myslíte o politice Miloše Zemana?

Že jsme na tom nyní hůře než s Klausem, a to už je co říct. Když se dívám na tyto dva pány a na jejich způsob, jak si zprivatizovali zemi pro sebe a pro své kumpány, tak je mi jich líto. Ostatně líto je mi i těch, kteří jim věřili. Podstata problému je dle mého názoru v nebezpečí gerontokratizace, tedy uzavřené vlády starců, přičemž tito staří pánové uvažují podle myšlenkového schématu studené války a to už u nich nikdo nezmění. Na složitou multipolární, multikulturní „tekutou“ společnost nejsou připraveni, nemluví cizími jazyky, neznají nové technologie a v cizině se umí jen ztrapnit. Ruštinu považuji pro Čechy za asi tak standardní cizí jazyk, jako zněla Frodo Pytlíkovi z Tolkienovy ságy Pán prstenů mordorština. A zkuste posadit Zemana před počítač nebo dát Klausovi do rukou tablet či smartphone, pak teprve začne sranda. To všechno vede k jejich touze izolovat sebe a celou zemi od vyspělejšího Západu, na který jednoduše už nemají.

V Česku převažuje spíše umírněnější přístup k Rusku. Co Vy na to?

Víte, co znám Čechy, neustále slyším řeči, že jsme malý národ, že vždy to bylo „o nás bez nás“, a pak začne smutná litanie všech historických křivd, které se tu musely přetrpět. Tedy Bíla hora, jezuité, Mnichov, anšlus, Heydrich, rok 1968, normalizace a tak dále. Mám pro to vše pochopení, ale někdy mě to začíná štvát. Už pětadvacet let si tato země může svobodně určovat svůj osud a přesto se místní „elity“ snaží lidem nabízet stále ten samý narativ: Jsme malí, nemáme možnost být svobodní, tak se radši skryjeme pod křídlem toho nejsilnějšího. Někdo pak hledá útočiště na západě, někdo jiný na východě, ale proboha ne abychom za to museli nést nějaké následky! Takže do NATO ano, ale peníze do armády radši rozkrademe. Takže kamarádství s Ruskem ano, ale je třeba ho mít také s EU. Takové pohodlné věčné přešlapování na místě. V tomto ohledu mám zdaleka větší respekt pro Poláky a jejich hrdost. To, že jsou Češi malý národ, neznamená, že nemohou být odvážní a respektovaní.

Aktuálně se s tím pánem na Hradě dostala na výsluní ta část konzervativních, energeticky náročných, málo inovativních a nekonkurenceschopných podniků, pro jejichž majitele je Rusko jednodušším trhem než ten západní, kde je vyšší konkurence, lepší lidský kapitál a hlavně větší vymahatelnost práva. Proto se pro mnohé ekonomické kruhy, které by se na Západě neprosadily, Rusko zdá být lepší variantou. Méně konkurentů, méně pravidel, když máte správné vazby, tak to jede jako po másle... Ale to je cesta do pekel. Pravidla se totiž mění podle toho, jak se kterému oligarchovi kdo líbí. Dobrá vazba na politika se pak ze dne na den může stát noční můrou.

Nemyslíte, že si EU snahou o připojení Ukrajiny zadělala na ještě větší problémy do budoucnosti, než má?

Z geopolitického hlediska se snahy o začlenění Ukrajiny do EU mohou zdát přinejmenším rizikové a nepatřičné. Ani takoví velcí stratégové jako Metternich nebo Bismarck by si jen tak nehráli s ruským rizikem, a když už, tak asi s vědomím a přípravou na vojenský střet. Z druhé strany zde máme velkou atraktivitu pro nové kandidátské země, kterou pro ně EU nepochybně má. Mír, blahobyt, právní stát, svoboda, takže je zcela přirozené, že země s jistým politickým a ekonomickým potenciálem chtějí do EU vstoupit. Problém je, že se zde EU střetává s opačným mocenským blokem, kde není zvykem svým novým potenciálním spojencům něco nabízet, ale spíše se jim něčím vyhrožuje. Takže pro mě z krátkodobého hlediska možná EU selhala, protože si brousila zuby na příliš velké sousto - čili vzít Rusku Ukrajinu pod nosem -, ale z dlouhodobé perspektivy, kdo tu naprosto selhal, je Rusko. To opět prokázalo, že neumí uvažovat jinak než na principech středověkého vazalství, kdy spojenci připomínají spíše poddané. Je to systém založený na strachu a vydírání. Chcete do Evropy? Tak vám shodou okolností z technických důvodů nemůžeme posílat plyn, taková škoda, zrovna teď, když je dvacet pod nulou! V tom se nikomu nechce setrvat dlouhodobě. Geopolitický strach si vyžaduje spoustu energie. U toho, který se bojí a neustále zvažuje, co smí a co nesmí, ale i u toho, co straší, jenž si musí neustále své ovečky držet pohromadě. Je to neefektivní a dříve nebo později to ztroskotá. Podobné riziko naopak nevidím v EU. Nezaznamenal jsem, že by EU hrozila nějakým náhlým „nevysvětlitelným“ výpadkem strategických surovin zemím jako Norsko, Švýcarsko nebo Island, které ačkoliv by mohly, nechtějí do něj vstoupit. Nikdo si je neanektoval, neprovokoval je vojensky... Tady je hlavní rozdíl. Podobný „sex-appeal“ jako EU nicméně nemají ani USA. Stačí se podívat, jakým způsobem se chovaly v Jižní Americe, kde si to odůvodňovaly takzvanou doktrínou Monroe, což je vlastně to samé co doktrína Putin. Tedy, tohle je náš geopolitický prostor, nechte nás tu dělat, co chceme.

Jak vnímáte současné rozložení sil USA, NATO, EU versus Rusko?

Přiznávám se, že je to otázka, na kterou neumím dost dobře odpovědět. Obecně jsem proti veškerým vojenským řešením. Z druhé strany, když někdo posílá stíhačky do blízkosti vašeho vzdušného prostoru, nelze jen tak koukat, co z nich vypadne. U mě mají ekonomické sankce větší podporu, protože bylo prokázáno, i když ne vždy a ne všude, že mají jistou šanci na úspěch. Ale i toto řešení se mi zamlouvá jen do jisté míry. Připomíná mi to obléhání středověkých měst. Nevinní lidé budou strádat, a to na obou stranách konfliktu. I tohle je jistá forma násilí, která je ale pro naši společnost přijatelnější, protože jsme z fyzického násilí udělali tabu a z peněz božstvo, takže si myslíme, že penězi to taky vyřešíme. Asi bych byl pro jistou diplomatickou izolaci, ale i v tomto případě jsou možnosti úspěchu omezené. Fakt nevím.

Ekonomicky stojí na jedné straně snaha o dohodu TTIP a na druhé uskupení BRICS. Které společenství je podle Vás dnes silnější?

Ekonomicky vzato, skupina BRICS vykazuje velmi dobré perspektivy, to je docela zjevné. Z druhé strany stále postrádá takzvanou soft power. Nemá kulturní prostor, který by mohla vyvážet a tím podporovat i svoji ekonomii, jak to naopak dělá USA a EU. Intelektuálně stále závisí na euroatlantickém systému, a to i ve chvíli, kdy jeho model odmítne. Nicméně si nemyslím, že by nová dohoda TTIP mohla být pro EU prospěšná. Už jenom fakt, že ji tolik tlačili Američané, svědčí o tom, že z ní budou těžit především jejich firmy, které se již delší dobu snaží i v Evropě prosadit laxnější přístup k regulacím produktů a služeb. To, co si ale mnoho lidí neuvědomuje, je fakt, že je Evropa tak přitažlivá. Kde si kupují své rezidence nejbohatší lidé světa? V Číně? V USA? V Rusku? Ne, kupují si je v Paříži, Londýně, Římě. Právě i díky těmto tolik nenáviděným regulacím, které omezují, když se to daří, extrémy neoliberalisticky pojatého kapitalismu, kde regulace nejsou třeba, protože vše regulují peníze. Máš-li je, tak můžeš jíst bezpečné biopotraviny. Když  je nemáš, tak se budeš muset spokojit s geneticky modifikovanými organismy (GMO).