Skončilo mistrovství světa v hokeji. Drobný politický rozměr dostalo, když podstatná část arény i hospod, kde se promítal zápas s USA, začala bučet a pískat při záběru Fialy a Pekarové v publiku. Svědčí to o něčem, nebo by lidé pískali i při záběrech na jiné představitele?

Nevšiml jsem si toho, ale předpokládám, že pokud se pískalo a bučelo, je to jen projev neoblíbenosti obou vámi zmíněných reprezentantů současné politické třídy. Pan předseda vlády a paní předsedkyně Poslanecké sněmovny jsou snadným terčem. Na rozdíl od jiných jim to ale nevadí. Ta jejich 107+1 jim dodává tak velkého sebevědomí, že byli ochotni riskovat době, kdy se politika mění z politiky dýky, meče a novičoku v politiku lehkých palných zbraní.

Gangsterské metody v dobách prohibice ve Spojených státech nebo způsoby desperátů ustavovat „vládu zákona“ začínají být součástí, jak by možná potvrdila nějaká naše ctihodnost z pohnutých let autority Pavla Rychetského, našich epidemicky se šířících evropských hodnot.

Ale buďme opatrní při vynášení apodiktických soudů. Mírek nebo Mirek Topolánek nám v Otázkách Václava Moravce tuto neděli vysvětlil, že za všechno špatné v politice nemohou politici, ale lidé. Zapomněl říct, že občané. Kdyby měl pravdu, mělo by se bučet a pískat při záběrech publika na stadionech, koncertech, manifestacích a jakýchkoliv jitých sešlostech.

Lidé neboli občané na sebe samozřejmě pískat a bučet nebudou, i když to všechno zavinili. Všichni, kteří volili nebo nevolili, stejně jako všichni, kdo budou nebo nebudou volit v nadcházejících volbách. Nebudou protestovat proti cinknutým datům různých veřejné mínění vytvářejících agentur a obávám se, že je ani nebude zajímat kdo a jak sčítá jejich hlasy. Jsou s tím, předpokládám, smířeni, a místo svých politických rozhodnutí na sebe raději navléknou masopustní kostýmy.

Kdybych si mohl dovolit nějakou radu, doporučil bych jim podívat se na mockument (fiktivní dokument) Saschi Noama Baron Cohena Diktátor (Admirální generál Aladeen). Je to o tom, jak se člověk posedlý touhou stát se demokratem, stane, aniž by chtěl, diktátorem.

Politika také zasahuje do hokeje skrze nepřítomnost Ruska. Je dobře, že jsou Rusové vyloučeni kvůli válce na Ukrajině?

Já si myslím, že to dobře není, ale důvodem nejsou přání Dominika Haška a jiných prominentních český sportovců, zakazovat „Rusům“ účastnit se sportovního dění pod záminkou, že se válčí na Ukrajině. Neumím se dobře orientovat v tom, kde politika a sport začínají a kde končí. Jen z dějepisu vím, že v roce 1936 měly být tehdy v Berlíně konané OH zakázané židům a „černochům“.

Vyvolalo to velkou kritiku v různých zemích, a tak se z rozhodnutí samotného Adolfa Hitlera od této kapriciozní záležitosti upustilo. Kompenzovalo se to dočasným vyhnáním v Berlíně žijících „cikánů“ za městský perimetr a rozhodnutím, že němečtí sportovci, kterým se podařilo dobýt stupně vítězů, museli nebo dokonce chtěli „hajlovat“. Zda se tím myslelo Sieg heil! nebo Heil Hitler! už dnes nevím, ale napodobilo je anglické reprezentační mužstvo v kopané, které při svém nástupu na zelenou trávu hajlovalo celé.

Leni Riefenstahl to pak oslavila svými dokumentárními filmy a dodnes se o nich vyučuje na uměleckých školách.

Ani později však politika z velkých sportovních událostí nezmizela. Kvůli vzájemné nevraživosti dvou velmocí se nekonaly OH v Los Angeles a OH v Moskvě. V Mnichově 1972 zavraždilo „palestinské“ komando vzpěrače z Izraele. Černí panteři zatínali pěsti na stupních vítězů na OH 1968 v Mexiku a hrozili jako Afroameričané Američanům. Takže vliv politických a válečných událostí na sportovní dění není nic nového. Bylo, jest a bude, dokud se lidé budou nenávidět, vraždit a povedou války z důvodů, které si často budou jen vymýšlet.

Někdy je to až komické, když chceme nařizovat podniku jako je NHL, kteří „ruští“ hokejisté mohou s námi hrát. A pokud hrají, nesmíme vědět, podle českých reportérů, že branky střílí Alexandr Ovečkin, ale jen „hráč“ Washington Capitals. Ještě pozoruhodnější je aféra slovenského brankáře Júlia Hudáčka, který sice hrál v “ruské“ KHL ve čtyřech klubech, ale jeden byl v Kazachstánu a druhý v Lotyšsku, tedy v zemích, jejichž reprezentaci ani „kladenská veřejnost“ nezakázala hrát na letošním mistrovství světa v Praze. Ve skutečnosti tím Hudáčkovi pomohla, aby mohl přestoupit do Frankfurtu n. M. „za lepším“ a aby se ho zastal i zvolený prezident Peter Pellegriny.

Snad bychom si mohli vzpomenout, kdo nám kdysi nařizoval mlčet o Václavu Nedomanském a kolik Wimbledonů musela vyhrát Martina Navrátilová, aby mohla přijet do Prahy reprezentovat Spojené státy. Možná bychom mohli přestat vidět mapu za našimi východnímu hranicemi jen jako území vyznačené neustále se měnícími hranicemi Ruské federace a Ukrajiny s její trochu spornou „národní“ identitou.

Onen důvod, tedy válka na Ukrajině, se možná chýlí ke konci. Vladimir Putin dle pěti zdrojů agentury Reuters chce válku zmrazit a chce jednat. Můžeme to považovat za „cílený únik“, kterým nám něco Rusové dávají najevo?

Zdá se, že se „ukrajinský problém“ dostává opět na jednací stoly diplomatů. Otázkou samozřejmě je, kdo má na tom zájem, a kdo je proti. Válečníci a finanční skupiny mají jistě spoustu problémů s tím, jak by ten předpokládaný mír měl vypadat. Nemusíme hledat paralely, ale možná bychom se mohli podívat, jak to bylo po Krymské válce 1853 až1856 a následující Pařížské konferenci a potom s půlstoletím sporů mezi evropskými mocnostmi. A také s jejich chutí rozparcelovat chřadnoucí Osmanské impérium. Francie přinesla tomuto vítězství nad ruským impériem nejvíce obětí, ale do „koncertu velmoci“ vnesla tolik rozporuplných očekávání, že se jí na začátku 20. století sice podařilo stát se „světovou velmoci“, které se ale ze své velikosti, dovolím si tvrdit, nepodařilo odejít se ctí dodnes.

Vypadá to, že chceme až příliš detailně odhadovat budoucnost, ale myslím si, že jsme docela blízko skutečnosti. Dějiny se opravdu opakují jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Ale tentokrát si myslím, že nevystačíme jen s bonmoty. Rodí se nový světový pořádek, a stále ještě nevíme, kdo je toho skutečným hybatelem. Snad se můžeme utěšovat tím, že víme, proč máme sledovat toky peněz. Ale stále se ještě jen domýšlíme, kterým směrem „naše bohatství“ odtéká. Ve Spojených státech sice spoléhají na své tradiční „podhodnoty“, ale můžeme si také myslet, že svět opravdu vypadá tak, jak řekli oba významní prezidenti dvou velmocí a že oni a jejich země „budou stát stále těsněji zády k sobě“.

Pokud by se to podařilo, jak, třeba i na základě historie, si představujete následnou normalizaci vztahů Západu a Ruska?

Vlastně jsem to řekl v odpovědi na vaši předešlou otázku. Neumím si to představit, ale pokud bych vycházel ze současného stavu věci, mohl bych si dovolit uvést snad jen jeden časový údaj. Budou to desetiletí, pokud se světa nezmocní „zelení Khmérové“ a ve své posedlosti páchat dobro za cenu zla, budou činit jenom zlo. Ale to je proroctví ze všech proroctví nejpesimističtější.

Zatím jsme ale v „horké” válce a média přinášejí informace o tom, že Rusové mají chystat v Evropě „sabotážní akce” proti evropským dodávkám zbraní. Může se stát, že nějaká taková akce uzavře cestu k míru?

To je něco z arzenálu propagandy, kterou tvoří volání „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Nejenom všechny velmoci plánují a už konají sabotáže v Evropě. U nás doma to oficiálně hlásí pan generál Koudelka, ale také náčelník generálního štábu miniaturní armády ČR a jejích téměř 200 generálů. Dokonce i bojovná paní MNO, přestože její CV síle těchto vyjádření neodpovídá.

Zatím se střílí jen na politiky a organizátorům těchto útoků je zřejmě jedno, kdo je jejich terčem. Někdy dokonce stačí „sedm kulí jako v Sarajevu“, jindy novičokem napadený dvojitý agent, který je bleskurychle vyléčený. Někdy spadne s někým letadlo, někdo bourá autem nebo na motocyklu, pro švédského předsedu vlády byla nebezpečná návštěva biografu. Jak víme ze Tří dnů Kondora, odstranit jednu nebo více „jednotek“ je v dnešní době, s ohledem na naši digitalizaci a umělou inteligenci, neuvěřitelné jednoduché.

Naši, u studentské mládeže tak oblíbení Piráti, se dostali do parlamentu, do vlády a k tučným obročím s jednoduchým heslem „Pusťte nás na ně!“ S trochou ironie bychom mohli říct, že pro ně je „cesta k míru“ už navždy uzavřena. Ale až se do toho dají ti úřadující ve svých skleněných věžích, půjde to rychle. Třeba tak, že se ani nebudeme chtít ptát, kdo by se mohl na tajné i veřejné frontě teroru ptát, jako to bude „Den poté!“

Na mír to nevypadá na Blízkém východě, kde se Hamás připomněl raketovým úderem na Tel Aviv. Netanjahu odmítl návrh míru a jeho veřejnost mu vyčítá, že neprioritizuje návrat rukojmích. Je to rozumné?

Nemám vůbec žádnou představu tom, jak válka, která se na Blízkém východě stále mění podle nových a ještě novějších scénářů, by mohla skončit. Anebo jak by se alespoň zúčastněné strany mohly domluvit na dodržování pravidel vedení války. Je to sice trochu morbidní, bavit se o tom, jak se bombardovat nebo po sobě střílet „humanitárněji“, ale přece jenom se i ty nejarogantnější evropské režimy dokázaly domluvit na dočasném zastavení palby, na výměně raněných a zajatců, jak chránit životy dětí a starých lidí. Dokonce i brát ohledy na životy žen v zájmu zachování rodu. Pokud z nich dnes nebudou fanatické bojovnice za právo umírat stejně jako muži.

Unášet rukojmí, navíc bezbranná rukojmí, by měl být jeden z neodpornějších válečných zločinů, ale i přesto by mělo být jejich osvobození v zájmu celé světové veřejnosti. Když bylo kdysi (1983) v Angole, v Alto Catumbela, uneseno víc než šedesát šest českých rukojmí včetně žen a dětí, jednalo se o tom na všech možných úrovních. Dokonce i pozdější kardinál Tomášek požádal ve Vatikánu osobně tehdejšího papeže Svatého otce Pavla VI. o pomoc a veřejnost ani nevěděla, kdo všechno v této záležitosti intervenoval. Bylo to i mocí peněz, ale v takových zvláštních případech se to dělá od doby, kdy králové, prezidenti, předsedové vlád cítili svou odpovědnost za životy svých poddaných a bližních. A jednali i s těmi nejkrutějšími z únosců a mluvili s nimi o výkupném. Nemusí se to vždycky podařit, ale doufejme, že pan premiér Netanjahu si myslí, že by to zkusit měl. A že lidské životy jsou pro jeho zemi důležité jako životy těch obětovaných a všech jejich blízkých.