Šéf poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek označil vládu za nemehla, vicepremiér Jan Hamáček prosadil zavedení krizového štábu. Už i premiér Andrej Babiš připouští, že rychlé rozvolnění opatření ‚byla možná chyba‘. Počet nakažených novým koronavirem v republice rekordně roste. Pane docente, je to problém, nebo jen orientační součet nepřesných čísel? 

Je to problém a velký. Z hlediska zdravotního i ekonomického. O číslech nakažených, nemocných i zemřelých se u této ještě ne zcela zmapované nemoci můžeme přít donekonečna. Nicméně i současný prudký růst odhalených případů infekce bude mít své negativní ekonomické dopady. Jak správně poznamenal známý ekonom CERGE Daniel Münich, dojde k tomu i v případě velmi liberálního přístupu k omezujícím opatřením. Často citované Švédsko je dobrým příkladem. Omezující opatření tam byla na jaře velmi mírná, ale ekonomika vykázala podobný propad, jako tomu bylo jinde. Příčinou je velká provázanost malé otevřené ekonomiky s ekonomikami dalších zemí, především z EU. Pokud tam klesala výroba, snížila se například poptávka i po švédské oceli.

I když vláda žádný ‚lockdown‘ nechystá, chování spotřebitelů se změní. Lidé se soustředí na to, co reálně potřebují a sníží se poptávka po zbytných produktech, zejména po některých službách. Pokud nás stále více zemí zařazuje na ‚červený seznam‘, je to další rána pro odvětví, která jsou závislá na cizineckém turistickém ruchu. Velké ztráty vzniknou i v důsledku karantény, výplaty nemocenských dávek a ošetřovného, zavírání škol atd.

Jakkoli jsem vládu chválil za zvládnutí jarní vlny pandemie, nyní musím být velmi kritický. Ačkoli čísla nakažených už koncem srpna začala narůstat, vláda reagovala se zpožděním, a ještě k tomu neochotně a nejednotně. V době blížících se voleb nebyla s to přijmout rázná opatření, nechala se vláčet náladami části obyvatelstva a lobbistickými tlaky podnikatelských svazů. Nemyslím, že dřívější nasazení roušek by nás spasilo, to se neděje ani ve Francii či Španělsku. Ale určitě by trochu pomohlo. Klíčový je ovšem přístup k cestovnímu ruchu. Ten byl hlavní příčinou, že se první vlna projevila tak silně, a nyní je tomu podobně. Povinnost testů po návratu či karanténa měly zůstat i v době prázdnin. Prostě kdo si chtěl užít dovolenou u moře za desítky tisíc korun, tak ty tři tisíce za test mohl bez problémů zaplatit také. Místo toho se spoléhalo na ‚semafor‘, který ovšem není jen zdravotnickou záležitostí, ale je to i politikum a sféra pro lobbing. „My vás necháme v zeleném pásmu, a vy vůči nám učiníte totéž“, tak asi probíhala evropská konverzace na úrovni náměstků či ministrů zahraničních věcí. Opět v zájmu cestovních kanceláří a dopravců.

Projevila se nadměrná závislost české ekonomiky na cestovním ruchu a navazujících odvětví hotelů, restaurací, nočních podniků a maloobchodu se suvenýry a dalšími komoditami poptávanými cizinci. Tomio Okamura někde uvedl, že v tomto turistickém průmyslu je zaměstnáno kolem čtvrt milionu lidí. To je strašně mnoho na tak malou zemi. Zkrátka neregulovaná privatizace počátkem devadesátých let vytvořila bublinu v oblasti turismu a automobilového průmyslu, ve dvou odvětvích, která jsou extrémně závislá na výkyvech konjunktury. Kromě toho z těch 250 tisíc lidí, o kterých mluvil Okamura, je nemalá část málo kvalifikovaných či zcela nekvalifikovaných, vykonávajících práci s nízkou přidanou hodnotou. Spoléhat na každotýdenní nápory part zahraničních opilců, které nezajímají Hradčany ani Český Krumlov, ale jen noční podniky v hlavním městě, nepovažuji za vhodnou ekonomickou strategii v době nástupu čtvrté průmyslové revoluce. Když počty barů a nevěstinců poněkud klesnou, a nynější barmani, číšníci, uklízečky atd. se rekvalifikují na užitečnější a kvalifikovanější práci, bude to jen dobře. Vláda sice nemá pravomoc je přímo zavřít, ale může razantně zdražit alkohol na úroveň Skandinávie, kam se nejezdíme opíjet, ale poznávat tamní krásnou krajinu a památky. Bude-li u nás alkohol stejně drahý jako jinde, důvodem cestování k nám budou opět především Hradčany či Český Krumlov, a ne noční podniky nebo pivnice.

Přetížení systému podle šéfa Fakultní nemocnice Motol Miloslava Ludvíka nehrozí. Nemocnice i v krajích jsou prý dobře připravené. Na druhou stranu slyšíme i jiné zprávy, třeba nemocnice v Uherském Hradišti přestala na ARO přijímat jiné pacienty než s diagnózou covid-19. Jsou podle vás na místě obavy, nebo věříte, že si s epidemií lékaři poradí?

Nejsem odborníkem na zdravotnický systém a panu řediteli musím v tomto ohledu věřit. Oni to totiž budou muset zvládnout za každou cenu. Jde jen o to, aby tou cenou nebylo omezení další péče.

V této souvislosti bych se chtěl zmínit o problému ‚chytré karantény‘ a množství testování. Od počátku jsem byl k jejich spásné funkci skeptický, protože problém s epidemií neřeší, pouze zrychlují přenos informací o jejím šíření. Čtenáři asi znají prastarou bajku o odměně za prokázanou službu v podobě zrnek na šachovnici, přičemž začíná se jedním a na každém dalším políčku je vždy dvojnásobek toho předešlého. Tedy klasický exponenciální růst. A tak to dopadá i s ‚chytrou karanténou‘ a trasováním. Prostě v určitém momentu to systém už nezvládne a zkolabuje podobně, jako v oné bajce ten, kdo souhlasil s uvedenou odměnou, aniž by si uvědomil, kolik zrnek by musel vyplatit, až by byla naplněna celá šachovnice.

Například v Izraeli se testuje o sto šest, ale epidemie se tam šíří tak rychle, že vláda zavádí celostátní karanténu. Naše vláda se ale na testy a trasování příliš spolehla. Namísto aby vedla obyvatelstvo k odpovědnosti, která je nedílnou součástí svobody, vyvolávala v něm falešný pocit bezpečí a povzbuzovala jej v lobbistickém zájmu některých podnikatelů, a abych byl objektivní, i svém vlastním, k činnostem, které přispěly k opětovnému rozběhnutí epidemie.

Čím více testů, tím více pozitivních výsledků. A také větší počet lidí v karanténě se všemi s tím spojenými důsledky. To ovšem neznamená, že bychom měli ošálit statistiku nižším počtem testů, jak někteří navrhují. Omezení počtu osob v karanténě na základě informace, že všichni měli roušku, nepovažuji za dobré řešení. Nemáme totiž možnost si tvrzení dané osoby ověřit. Rovněž není jasné (alespoň nevím o testu, který by zjistil, zda je nakažený infekční či nikoliv), zda mají jít do karantény jen ti se symptomatickými příznaky.

Je mi líto, ale z ekonomického hlediska považuji ‚chytrou karanténu‘ za vyhazování peněz, které by bylo lépe soustředit na zvýšení kapacity testování a zrychlení přenosu informací směrem k testovaným. Další bych ponechal na samotných pozitivně testovaných, kteří určitě mají zájem informovat své blízké či uskutečněné kontakty. Co se týče ‚semaforů‘, za relevantní považuji jen ty v rámci republiky. Celoevropský semafor s trochou nadsázky mohu nazvat souborem diplomaticky dohodnutých lží. Jak může v zelené barvě zůstávat například Francie s prakticky exponenciálním nárůstem, opravdu nechápu.