Po smrti tří našich vojáků v Afghánistánu se rozpoutala na internetu debata, zda šlo o hrdiny, či žoldáky, nebo zda nešlo o hrdiny, kteří jen zemřeli kvůli zbytečné kauze… Na to se ale ptát nebudu. Lze hodnotit angažmá USA a spojenců za úspěch? Po 17 letech tálibové ovládají velké oblasti země…  Mimochodem, teď probíhají jednání Američanů  a Tálibánu… Stálo to vše za to?

Nejprve chci znovu vyjádřit upřímnou soustrast rodinám padlých a jejich kamarádům. Chci také říct, jak moc si vážím práce našich vojáků a že mají mou plnou podporu. Co se týče komentářů o žoldácích a podobně, k tomu mohu říci jen jedno – naši vojáci nejsou žoldáci a měli bychom být na ně hrdí. Všichni. Osoba, která v den smrti vojáka a ve dnech následujících jej označuje za žoldáka, či se dokonce raduje nad jeho smrtí, nemá srdce a nemá důstojnost. Je karikaturou člověka a nezaslouží si vlídné slovo, pochopení a odpuštění.

Věřím, že naše účast v zahraničních operacích a konkrétně v Afghánistánu smysl má i přes oběti. Pokud bychom se teď stáhli, naopak bychom pošlapali památku našich padlých, nejenom těchto tří. Velice se mi líbila slova náčelníka Generálního štábu generála Opaty – nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky, bude to asi nějakou dobu trvat, bude to vyžadovat mnoho zpravodajských informací, pomohou nám naši spojenci, ale ti, kteří to udělali, se budou dříve či později zodpovídat.

Konflikt v Afghánistánu je vnitřním konfliktem a ty nemají jiné řešení než politické, to znamená dohoda jednotlivých aktérů na politickém uspořádání. Vojenská síla se obvykle používá k tomu, aby se vyvinul tlak na politická křídla relevantních stran konfliktu, aby se „dotlačily“ k jednacímu stolu. Trvá to dlouho a výsledek není nikdy jistý, ale musíme zkoušet vše. Dobrým příkladem nejistoty i dlouhodobosti hledání řešení jsou třeba IRA v Británii či ETA ve Španělsku. Stažení z Afghánistánu není řešením. Viděli jsme to jasně někdy v letech 2014 a 2015, kdy se spojenci začali stahovat a Afghánci začali ve větších množstvích utíkat do Evropy, protože nevěřili, že jsou afghánské bezpečnostní složky natolik připravené, aby mohly zajistit jejich bezpečnost.

Když se ale vrátíme na začátek, tak argumentem USA pro vpád do Afghánistánu byl Usáma bin Ládin. Tálibán byl od 14. října 2001 ochotný jednat o vydání bin Ládina, což ale George W. Bush odmítl… Dnes Tálibán bojuje proti al-Káidě a snahám o penetraci Islámského státu, protože tálibové jsou paštunští nacionalisté a nechtějí v Afghánistánu žádné cizince. Jaký smysl má, aby tam Západ bojoval, když Tálibán v Evropě ani USA teroristické útoky nepáchá a jde mu jen o jeho zemi?

Tálibán nechtěl vydat Usámu bin Ládina. Byl ochotný jednat o svém přežití, ale vydání teroristy Ládina do USA nebylo reálné. Mimochodem, Tálibán měl vždy rozkoly s al-Káidou, respektive se zahraničními bojovníky na svém území. Podobně to má dnes Tálibán s Islámským státem, proto je ochoten spolupracovat i s afghánskou vládou na jeho likvidaci.

Výše jsem již popsala asi ten nejvážnější důvod, proč je důležité Afghánistán zastabilizovat tím, že se posílí afghánská policie, armáda a další složky. Pokud Afghánistán nebude stabilní, můžeme očekávat další a dlouhodobý příliv uprchlíků do Evropy. Jsem proto přesvědčena, že bychom se měli vrátit zpátky k modelu provinčních rekonstrukčních týmů a ke snaze napomoci ekonomickému rozvoji země.

Nesmíme také zapomínat, že v Afghánistánu není aktivní jen Tálibán, ale na dvě desítky různých dalších organizací. Nesmíme zapomínat ani na organizovaný zločin, který má poměrně silnou základnu.

Nebylo by ale na druhou stranu lépe udělat invazi do Saúdské Arábie, odkud pocházeli teroristé z 11. září a kteří byli blízcí královské rodině Saúdů. Saúdové financují islamisty a salafisty v Evropě, z jejichž řad se rekrutují teroristé vraždící Evropany. Je veřejným tajemstvím, že Saúdové společně s Tureckem podporovali Islámský stát…

To je takové teoretizování od stolu, které nemá praktičtější smysl. Stejně tak by se mohlo třeba zaútočit na Írán, který také podporuje teroristy…