Novinářka Deníku N Petra Procházková se v rozhovoru pro DVTV vrátila ke svému ataku na Vladimíru Frantovi ze Sputniku, kterému v listopadu loňského roku vlepila facku a vyrazila mobilní telefon z ruky. Není jí příjemné se na záznam celé věci dívat, omlouvat se ale nechce. Podle Procházkové také někdy nezbyde jiná možnost než se bránit. Franta měl o Procházkové napsat lživý článek. Váš komentář?

Slovy klasika: tak určitě, za mou hysterii, facku a neudržení nervů na uzdě může fackovaný. Paní Procházková je, se vší neúctou, směšná. A je typickým příkladem v sametu, pravdě a lásce žiletkovým drátem omotané nenávisti. Násilí je posledním útočištěm neschopných, napsal v Nadaci Isaac Asimov. Mimochodem skvělá knížka, kterou by si možná paní novinářka mohla přečíst. Ale zřejmě z vyššího principu mravního pravdy, lásky a uvědomělých lepších novinářů násilí na Sputniku není zločinem. Myslím, že člověk se selským rozumem, tedy kritickým myšlením, kterým se, troufám předpokládat, právě paní Procházková určitě ohání, si udělá obrázek sám.

Írán se Američanům pomstil za vraždu Kásima Sulejmáního odpálením raket na dvě vojenské základny USA v Iráku. Co říkáte na to, že si oba státy vyřizují své účty ve třetí zemi? Kam se podělo mezinárodní právo?

Víte mezinárodní právo, lidská práva, humanita, demokracie. To jsou krásná slova, která jsou ohýbána nebo sama slouží většinou ne už tak vzletným zájmům těch správných struktur. Ať už se nám to líbí, nebo ne, bohužel, bohudík zkrátka platí právo silnějšího a ne všichni jsme si z hlediska mezinárodního práva rovni. Nevím, kde bylo mezinárodní právo při bezprecedentním bombardování Srbska. Nevím, kam se ztratilo při invazi do Iráků, při likvidaci Libye, při invazi do Sýrie.