Kritické reakce řady politiků i ze sociální demokracie vyvolalo setkání a následné focení jihomoravského hejtmana Michala Haška s ruskými motorkáři  Nočními vlky při uctění památky vojáků padlých za 2. světové války v Brně. Jak toto gesto vnímáte, když členové tohoto gangu bojovali po boku separatistů na východě Ukrajiny, oslavují anektování ukrajinského Krymu a jejich vůdce je i na sankčním seznamu Evropské unie i Spojených států?

Vojáci, kteří padli při našem osvobozování, se mají ctít. To je moje stanovisko. Ale něco odlišného je, jestli při tom nastoupím s velmi pochybnou společností Nočních vlků, což je motorkářský gang. Já bych hejtmanovi nedoporučoval, ani aby vystupoval se západními motorgangy. A navíc se fotil i s vlajkou neuznaného útvaru. To je podraz české zahraniční politice, která Doněckou republiku neuznává a má v tom velmi jasné stanovisko.

Myslíte si, že česká společnost si obecně váží dědictví hrdinů 2. světové války, ať už to byli ruští, američtí nebo naši vojáci, kteří bojovali v britském letectvu nebo ve Svobodově armádě a v bojích proti nacistům padli?

Je to už jednasedmdesát let a pamětníci jsou už staří dědci, nebo už zemřeli. Takže už to samozřejmě zapadá do dějin jako jiné záležitosti, nicméně přece jen se konec druhé světové války slaví a také se ctí padlí, ať bojovali v Rudé či americké armádě, ať šlo o naše letce nebo vojáky, kteří přišli s Rudou armádou. Přece jen se to poměrně dost připomíná.  Ale už je to něco jiného než před několika desítkami let, kdy ještě bylo mezi námi mnoho těch, kteří druhou světovou válku i její konec bezprostředně zažili.

Je potřeba si tyto temné stránky evropských dějin stále připomínat?

Právě kvůli tomu, že to byly temné chvíle v našich dějinách, tak si to musíme připomínat.

I když už jsou tyto události  pro většinu lidí vzdálenou historií, neovlivňují stále i naši současnost? Mnozí odborníci například vysvětlují vstřícný postoj Německa k migrantům právě určitým pocitem viny za holocaust, za druhou světovou válku. Může to hrát nějakou roli v politice Německa?

V Německu cítili velmi silný pocit viny za válku, za holocaust i za věci, které spáchali v Polsku i u nás. Ale poslední  viníci  jsou už odsouzeni nebo zemřeli, než přišli k soudu, a těm, kteří žijí, už je přes devadesát let. I to vše tedy pozbývá  důležitosti, na rozdíl od doby třeba ještě před dvaceti lety. Všechno pomalu zapadá za obzor.

Neovlivňuje dnešní odtažitější postoj k osvobození Československa Rudou armádou současná politika Putinova Ruska, to znamená anexe Krymu, pomoc separatistům na Ukrajině i kontroverzní účast ve válce v Sýrii na straně diktátora Asada? Nevyprchal ten vděk a nadšení, tak typické pro oslavy v minulém režimu?

Já si to nadšení a euforii v roce 1945, kdy jsem byl ještě dítě,  pamatuji. Ale přílišné nadšení a euforie nejsou dobří rádci. Ale já jsem vždycky říkal, že každého vojáka, který padl za naše osvobození, ctím.  To je nejvyšší oběť, které si musíme vážit, ať byl v té či oné armádě. Ale je třeba samozřejmě také dodat, že jak Američané, tak Rudá armáda zde nebojovali, aby nás osvobodili, ale aby porazili nacistické Německo, které bylo ohrožením  světa.