V čem bude kvůli tomu, co zažíváme a čemu čelíme, letošní 17. listopad jiný než všechny ty dosavadní po roce 1989? Bude mít v této atmosféře na 17. listopad vůbec někdo pomyšlení, nebo si naopak více uvědomíme cenu svobody, kterou už přes třicet let vnímáme jako samozřejmost?

Začnu odzadu. Svobodu bychom nikdy neměli brát jako úplnou samozřejmost a její cenu bychom si pořád měli připomínat. Dokonce bychom si svobodu měli hlídat. Vzpomeňme těch, co si v únoru 1948 mysleli, že hrají jen takovou parlamentní hru, takové škatule, hýbejte se, protože demokracii, tedy základní rámec svobod, jim přece nikdo nemůže vzít. A najednou jim po ulicích dupala lůza v rádiovkách s puškami a na 40 let bylo po svobodě. Já vím, dnes je jiná doba, převrat v gottwaldovském stylu by neprošel nikomu, ale stejně. Když něco mám a má to cenu, musím si to hlídat. A svoboda cenu má. Karanténa s dočasnými omezeními je jen taková drobná ochutnávka nesvobody, něco jako choroba, která dočasně brání nemocnému v normálním životě. 17. listopad je symbol, připomínka události, která odstartovala jiné události, a v jejich souhrnu se bolševici museli pakovat. No možná jen poněkud popojít, ale i tak. Nastalo svobodno. To je nesrovnatelné, a i když teď musím být v devět večer doma a nesmím do hospody, pořád mám mozek a schopnost vnímat kontext. Není žádný důvod, proč si i v karanténě nepřipomenout 17. listopad. Což se pochopitelně týká těch, kteří si mají co připomenout a chtějí si připomenout.

Máme nynější stav a s tím související omezení svobody a volnosti brát jako něco, s čím je třeba se smířit, nebo by bylo namístě se proti zákazům a omezením ohradit a ozvat, jak se to děje při demonstracích jinde ve světě?

Nynější stav, míníte-li soustavu rozličných omezení a zákazů, byl nastolen na základě svobodně přijatých zákonů a vládou, jež vzešla ze svobodných voleb. Takže ty zákazy musím dodržovat. Což ale neznamená povinné vnitřní smíření a zákaz nesouhlasit. A dokonce mohu, jak se též hojně děje, žádat soud, aby přezkoumal, zda jednotlivá omezení jsou v souladu se zákonem, o který se opírají. Případně s ústavou. Do doby, než soud případně nějaké nařízení zruší, je ale musím respektovat. Presumpce jejich správnosti je jedním z pilířů státu. Opak, tedy občanská neposlušnost, pokud by se měla stát hromadnou, by znamenal jeho závažnou destabilizaci. Takto nahlíženo mi demonstrace proti zákazům připadají poněkud iracionální. Já sám mám pochybnosti o důvodnosti a smyslu některých omezujících opatření, ale nedokážu odborně posoudit, co už není důvodné a co ještě důvodné je, tak raději mlčím.

Dnes připomínaný listopad 1989 je brán tak, že skoro celý národ stál při sobě a radoval se z toho, že komunistický režim definitivně padá. Jak jsme ale obstáli v tomto roce, kdy jedni kritizují druhé, že jsou nezodpovědní, ignorují omezení a ohrožují rizikové skupiny, zatímco druzí ta opatření považují za zbytečná a obtěžující?

Pravda, většinově jsme stáli při sobě, pokud jde o nechuť k dalšímu panování komunistů, ale současně i s dost různými představami, co bude dál. Mně třeba stačilo, že půdou do háje bolševici, někdo se kochal představou, že si otevře řeznictví nebo mu vrátí barák, co ukradli komunisti dědečkovi, a jiný zase snil o cestování do ciziny. A asi bylo dost těch, kteří si představovali, že vypukne jakási všeobecná idyla, všichni se budeme mít rádi, nikdo nebude krást ani jinak zlobit, no prostě ráj na zemi. Což se samozřejmě nestalo a mnohé to dodnes frustruje.

Hádat jsme se začali tak zhruba v polovině roku 1990 a od té doby nám to vydrželo, byť důvody se mění. Ono lidstvo je obecně dost svárlivé. To, že jedni kritizují druhé, je vcelku normální ve společnosti, je-li svobodná a smí-li se kritizovat. Covid je výjimečný problém, nečekaný, a tudíž na něj nikdo nebyl připraven, takže o to spíš jsou reakce různé. Kromě toho se na covid také umírá, byť naštěstí ne tak hromadně, jak to vypadalo někdy v březnu nebo dubnu letošního roku. Takže lze chápat, že někteří se bojí a kritizují jiné, kteří se podle nich nechovají dost zodpovědně. Díky absenci jakékoliv předchozí zkušenosti existují jen teorie o adekvátní reakci na takovouto epidemii, a tak se logicky ozývá řada těch, kterým z řady důvodů přijatá opatření připadají nepřiměřená a zejména se obávají, že způsobí více škody než užitku. I to je naprosto legitimní a racionální obava a možná právě díky střetu těch opatrných s těmi méně opatrnými, přičemž obě skupiny se ze svého úhlu pohledu chovají odpovědně a zcela určitě bona fide, vycházejí řešení, která budou odborníci ještě léta analyzovat a hádat se o jejich vhodnost. Pročež bych neřekl, že jsme zrovna v tomto roce obstáli nějak zvlášť špatně.