Připomínáme si sto let od vzniku první Československé republiky. Někdy slýcháme, že není co slavit, protože republika už neexistuje, případně jsme v současnosti obklopeni korupcí a demokracie je v ohrožení. Je co slavit?

Slaví se historické výročí vzniku samostatného československého státu, byť už neexistuje. Takže je co slavit, protože to byla doba zásadní přeměny Evropy, rozpadu rakousko-uherské monarchie, vzniku nových států, nejen Československé republiky, takže slavíme toto výročí. Nemá to nic společného s tím, co si někdo myslí o sociální situaci v České republice dnes. Slavíme historickou událost státu.

Když se zamyslíme nad hodnotami, které jsme v roce 1918 ctili, co z nich si podle vás zachováváme a o které jsme přišli?

Hodnoty jsou pořád stejné, krize je lidí. Odmítám tezi, že se některé hodnoty vytratily: být poctivý, nekrást, nepodvádět – jsou hodnoty, které platí pořád. Jde o to, jak se chovají lidé. Československo vzniklo z vůle české politické reprezentace a vůle mocností. Bylo to politické rozhodnutí, aby vznikl nový Československý stát a bez rozhodnutí mocností by žádné Československo nevzniklo. Nemyslím, že vzniklo na hodnotách, ale na mocenském řešení po první světové válce. A politická reprezentace byla a nebyla věrná ideálům demokracie, otevřené společnosti k právnímu státu, na což mohou být různé názory, a to se vyvíjelo i v době Československa. Nechci si idealizovat první republiku, ale máme dějiny, jaké máme, a nemáme se za co stydět.

Minule v době takzvané okurkové sezóny jste mi řekl, že řešíme určitá témata, protože je naše země v pořádku. A když není krize země, znamená to, že je sociálně, ekonomicky a bezpečnostně v pořádku. Někdo však naopak tvrdí, že máme krizi demokracie, za kterou jsme bojovali celou dobu historie. Tak jak to je?

Nemám, co bych na svém názoru měnil. Naše země je v pořádku, naše země prosperuje, je bezpečná a je demokratická. I to, že si může kdokoliv psát a publikovat a veřejně hovořit o tom, že se mu zdá, že není demokratická, je rozkradená, a nic se mu za to neděje, žádný postih, svědčí o tom, že jsme otevřenou demokratickou společností.

Trochu na to navážu. První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi?

Platí obojí. Za prvé jsme vytvořili fungující demokratickou společnost a za druhé nám svědčí vnější okolnosti. Československo mezi válkami bylo demokratické a samozřejmě příchod nacistů a nástup Hitlera k moci všechno změnil, takže nám také nahrávají vnější okolnosti. Totiž, že ta hrozba z venku neexistuje.

Hospodářské dějiny ukazují na to, že naše první republika byla na předních světových příčkách, co se týká rozvoje a úrovně. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. Jak je to tedy s tou bídou za posledních sto let?

Spolehlivě mezi válkami byly největší sociální rozdíly a byli lidé, kteří žili ve skutečné bídě, protože nebyl rozvinutý sociální stát, jaký máme dnes. Teprve vývojem i v celé Evropě se posílil koncept sociálního státu, takže určitě existovaly veliké sociální rozdíly v Československu, které dnes v České republice nemáme. Samozřejmě socialismus uvrhl celou zemi do, řekněme, velmi špatné ekonomické situace a všem se dařilo zle kromě vládnoucí nomenklatury, která žila mimo tento prostor. Ti, kteří hlásali rovnocennou společnost, vytvořili kastovnickou společnost, kde navrchu žili úplně jinak členové Ústředního výboru Komunistické strany Československa a pracovníci tohoto systému a zbytek společnosti byl hozen na druhou stranu. To bylo kastovnické rozdělení státu a země samozřejmě neprosperovala.