Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: Bylo v tom zbytečně moc politiky? Tlačili Babiš a Zeman příliš „na pilu“ se snahou zavděčit se veřejnosti? Nebo „ti druzí“ příliš mluvili o době před rokem 89 a vyrovnávání se s ní?

Úmrtí a pohřeb Karla Gotta nechtěně ukázaly zdroj rozdělování naší společnosti. Většina lidí jeho odchodu upřímně želela. Osobně mě překvapilo, že o tom s lítostí mluvili dokonce i moji studenti, které lze stěží „podezírat“ z toho, že by patřili mezi jeho skalní fanoušky. Gottova hudba lidi spojovala. Kartel Gott byl a zůstane fenoménem už proto, že jeho písničky znají i ti, kdo jinak tento druh muziky neposlouchají.

Velmi malá skupinka lidí s velmi silným přístupem do (především veřejnoprávních) médií však okamžitě posunula celé vzpomínání na zesnulého do politické roviny. Těsně po Gottově smrti řekl na vlnách Českého rozhlasu Plus filosof Miroslav Vodrážka že „jeho kariéra byla nastartovaná loajalitou k režimu“. Podobných výroků jsme slyšeli mnoho, ovšem vždy jen z té jedné strany, od nepatrné hrstky těch, kdo mají velký vliv a velký dosah. Právě oni tlačili na pilu a právě oni tak svým způsobem zneužili smrti člověka k vlastním cílům, k vypořádávání se s vlastními prohrami a vlastními nesplněnými ambicemi. Promarnili tak příležitost naši zemi spojovat.

Mluvíme-li o vyrovnání se s dobou před rokem 89, jsme letos, po oslavách 30 let demokracie, vyrovnanější? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?