Jak vůbec vaše cesta a natáčení v Libanonu začaly?
Volal tehdy náš společný známý s Mírou Dobešem (Kofroňův tehdejší kolega, který byl také unesen), s nímž jsme už dříve na některých věcech pracovali. Když nám nabídl cestu do Libanonu a natáčení tam, tak jsme na to kývli.
Jak tehdy cesta a natáčení probíhaly?
Byli jsme tam týden. Mapovali jsme uprchlíky, byli jsme v uprchlických táborech, máme rozhovory s uprchlíky. Točili jsme rozhovory se starosty měst, které jsou ohroženy Islámským státem a řeší tam uprchlickou krizi. Dělali jsme i rozhovory s příslušníky Fajádovy rodiny. Měla tam být i tisková konference ohledně Fajáda a jeho zatčení v České republice, to se ale nějak nestihlo. Měli jsme také vycestovat do Damašku na rozhovor za Asadem. V noci tam ale někde poblíž padly rakety, takže se to také muselo odložit. Do odletu se to už nestihlo. Pobyt jsme neprodloužili, protože partnerka pana Schwarze, který tam s námi také byl, tehdy čekala dítě, takže jsme odletěli a zhruba za měsíc jsme letěli zpátky dotočit právě ty věci, které se nestihly.
Novinář Pavel Kofroň, který byl unesen v Libanonu. (Foto: archiv P. Kofroně)
Takže jste se do Libanonu po několika týdnech vrátili. To už s vámi byl i zpravodajec Psík. Co se tehdy stalo, jak vás zajali?
Přijížděli jsme na místo, kde jsme se měli setkat se syrskou opozicí a natáčet reportáž ohledně uprchlíků, kteří tam proudí ze Sýrie. Právě při přemísťování z jedné reportáže na druhou jsme odbočili z hlavní silnice a tam na nás už čekali připravení lidé, zamaskovaní, ozbrojení a zajali nás.
Víte, kdo vaši únosci vlastně byli?
Nevíme. To se asi hned tak nedozvíme. Nebyli to ale žádní amatéři, byli to opravdu profíci.
Jak se k vám chovali?
Chovali se úsečně, věcně. Museli jsme se rychle svléct, dali nám trenky, sebrali nám věci. Spoutali nám ruce a naskládali nás do dodávky. Jeden říkal, vítejte u Islámského státu, druhý zase – ničeho se nebojte, nic se nestane, hlavně mlčte, nic nedělejte…
Jak jste byli dlouho v zajetí?
Byli jsme tam šest a půl měsíce. Dny se podobaly jako vejce vejci. Byli jsme zavřeni v jedné místnosti. Neměli jsme přístup k informacím. Oni nic moc neříkali, nenaznačovali, co se stalo, co se stane.
Báli jste se o život?
No, vždycky kolem termínu výměny, která ještě nevyšla, tak se třeba stalo to, že přišli s tím, že mají rozkaz někoho z nás zlikvidovat. Říkali, že to ještě dělat nebudou. Ale vyfotili tam tehdy právě agenta Psíka s mým kolegou Dobešem v nějakém černém oblečení u zdi v kleče a že to pošlou na výstrahu Čechům, že musejí přitvrdit. To asi dvakrát třikrát takhle vyhrožovali. To opravdu nebylo nic příjemného. Také jsme psali nějaké dopisy domů s tím, že nevíme, jak to dopadne. To bych nikomu nepřál zažít. O tom ani nechci mluvit. To bylo opravdu drsné.
Když se s odstupem doby podíváte na ten případ, proč myslíte, že si vybrali právě vás, proč vás zajali?
Já to řeknu, jak si to myslím. Myslím, že si nás vybrali bohužel ještě předtím, než jsme tam letěli. Mám pocit, že chytli přesně nás, protože nás chytnout měli. To nebyla náhoda, že by nás chytli, že jsme byli právě na tom místě. Já si opravdu myslím, že nás tam někdo poslal. Utvořil skupinku lidí, přidal k nám ještě zpravodajce, aby to bylo zajímavější pro ty Libanonce, abychom měli větší cenu. A byli jsme vmanipulováni přímo na místo, kde nás čekali a tam nás chytli. Takže to nebylo, že by si nás vyhlédli po příletu. Fakt mám ten pocit z toho, že to, že budeme uneseni, se vědělo ještě před naším odletem.
Takže si myslíte, že to bylo připravené?
Je to opravdu čistě jen můj názor a možná, že jdu za hranou, kam až si to můžu dovolit. Já si myslím, že nemohla Česká republika nepomoct spojencům. Zatkli Fajáda. Potom možná byl nějaký tlak z Libanonu, nebo někdo tlačil na Čechy, aby ho pustili. Ale to nemohli, protože jsme spojenci spíš s Američany než s Libanonci. A pak někoho asi napadla tahle věc, že když nás chytnou, tak Češi ho budou muset jakoby pustit a dopadne to jakoby řeknu dobře v tom, že my jsme ho sice chytli, pomohli jsme vám, ale teď jsme ho museli pustit, protože tam máme své lidi… To je ale opravdu jen moje dedukce. Ale připadá mi, že jsme byli zneužití, využití a odkopnutí. Na to ale samozřejmě nemám důkazy.
Vy jste se rozhodli zažalovat Českou republiku. Proč?
Nejde o peníze. Jde opravdu o tu spravedlnost. Protože od té chvíle, co jsme přijeli do Čech, jsme se nedočkali – já neříkám uznání, ale nějaké jakoby satisfakce, nebo nějakého vysvětlení. Nám se neřeklo nic. Veřejnosti se hodila udička, že si za to můžeme sami. Označili nás za viníky, ať jsme rádi, že jsme rádi. Když se trochu ozveme, tak se dozvíme, že jsme nevděční. Že bychom měli ty náklady, které vlastně nebyly – výkupné nebylo, letěl pro nás speciál, který se používá i na jiné věci – zaplatit sami. Takže zaprvé – my nevíme, co se stalo. Lidé si myslí, že si za to můžeme sami, že jsme dobrodruzi a zlatokopové a já nevím co ještě… Takže chceme, aby nám někdo řekl, co se vlastně stalo. Hlavně nám a potom i veřejnosti. A proto ten soud. Protože u toho soudu bude muset přece jenom někdo promluvit, a to pod přísahou.
Když odbočíme od únosu, vy jste natáčeli přímo v táborech pro uprchlíky. Jak to tam vypadá?
Příšerně. Ti lidé tam nemají absolutně nic. Je tam postavené nějaké městečko z igelitových plachet, nějaký koberec na zem. Nemají co jíst, co pít, nemají léky. Nemají peníze, jsou odkázáni jen na to, co vyžebrají. Jsou absolutně bez budoucnosti, bez nějaké naděje.
Jsou tam celé rodiny?
Já tam viděl hlavně ženy a děti. Sem tam nějaký starší pán, ale ve věku kolem 30–40 muži tam moc nebyli. Myslím si, že ti zůstávají v Sýrii a asi se snaží bojovat. Prostě opravdu nemám pocit, že by tam byli celé rodiny nebo chlapi tohoto věku. Třeba dětí tam bylo opravdu hodně.
A když se tedy podíváte na ty migranty, kteří z těchto zemí proudí do Evropy, a srovnáte to…
No, my jsme měli možnost s pomocí tlumočníka s těmi lidmi tam mluvit na kameru. Ti lidé vlastně prchli do nejbližšího možného městečka. Tam se usídlili a čekají, jak to doma dopadne. A každý říká – já čekám a chci se vrátit do Sýrie, tam jsem doma. Já už nikam dál nechci. A mně to prostě nejde dohromady s tím, co tady vidíme v Evropě, že sem jedou konvoje, když to tak řeknu, mladých chlapů a jdou do Evropy. To mi fakt nejde dohromady. Když si to vezmu, co bych udělal já, kdyby se něco stalo v Čechách, tak taky uteču co nejblíže to půjde, vezmu rodinu, zabezpečím ji tam a buď bych se vrátil do Čech bojovat, nebo bych tam byl s nimi. Ale určitě bych neputoval někam třeba do Švédska. To on je asi uprchlík a uprchlík.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora