V Ústavu politologie FF UK vyučujete předměty Teorie demokracie a Problémy demokracie. Vím, že je to na knihu, ale lze nějak stručněji vyjmenovat problémy krátké české demokracie v kontextu Evropy a unie?

Učím teorii a vy se mě ptáte na praxi, ale ono to souvisí. Myslím, že politická filozofie má též praktickou úlohu, která spočívá v tom, že promýšlí a navrhuje koncepty, které mohou společnosti rozdělené konflikty a manipulované averzemi pomoci hledat cestu k jednotě, racionální shodě a vzájemné spolupráci. Činí tak zřejmě s nadějí, že se poměry dají změnit k lepšímu. Tuto úlohu a naději zdá se nyní docela potřebujeme.

Takřka dvacet let od pádu komunismu jsme budovali demokracii a rozvíjeli svobodu, abychom začali zjišťovat, že nám demokracie protýká mezi prsty a svoboda v sobě skrývá až příliš svévole mocných doma i v zahraničí. Česká společnost je zklamaná a otřesená, nikoli v existenciálním slova smyslu, že by se před námi otevřela propast a cokoli by se mohlo stát. Nic takového nehrozí, naše ústavní, ekonomické, mezinárodní i vojenské řády jsou docela pevně dány, jenom nevěříme vlastním očím, jak ten svět funguje a my v něm. Zrazuje nás nová kapitalistická, demokratická, evropská zkušenost.

Říkáme, že takhle jsme si to nepředstavovali a utvrzujeme se pak v našich starých zvyklostech a stereotypech. Tedy, všichni kradou. Nahoře hlavně politici, dole hlavně Romové, za všechno můžou komunisti, Rusové, Američané, kapitalisté a v neposlední řadě islamisté. Kombinovat tyto stereotypy ovšem umíme v různých poměrech a konfrontacích. Rozešly se nám totiž souřadnice, ve kterých se česká společnost historicky pohybovala. Úskalí, do kterých jsme se při tom dostali, naznačují tři pokřivené obrazy střední Evropy, které jsme si cestou vykreslili a zobrazili na nich své místo v Evropě.

Za prvé, svého času ještě v osmdesátých létech Milan Kundera mluvil o tragédii střední Evropy. Nebylo to podle něj nic jiného než únos Západu, když po druhé světové válce do střední Evropy přišli Rusové a dali nám novou východní historii. Zdeněk Nejedlý, Otakar Vávra a jiní se snažili, aby v této nové historii bylo hodně Aloise Jiráska. Vítězslav Nezval a jiní zase chtěli více z avantgardy, ale ať tak nebo onak, Západ byl od nás unesen a Pražské jaro na tom nedokázalo mnoho změnit. Kundera tento únos Západu ze střední Evropy líčí tak, že byla převálcována stará dobrá podunajská multikulturní střední Evropa, po níž nyní zbyla jen útěšná vzpomínka a prázdná touha, která ani na Západě nenachází naplnění. Křivost tohoto prvního obrazu lze vidět nejen v iluzivním líčení jakéhosi c. k. multikulturalismu střední Evropy, ale především v ublíženeckých variacích na zradu Západu, který nás zase nechal ve štychu.

Komunismus ale padl, a tak jsme si naopak malovali návrat do Evropy. Dali jsme se v postkomunistické střední Evropě dohromady jako Visegrádská čtyřka a vydali se do západní Evropy. To je náš další obraz střední Evropy. Institucionální tahy na tomto obraze jsou jasné. Komunistický stát jsme demontovali a ekonomiku jsme kapitalizovali, vstoupili jsme do EU a NATO a mysleli, že jsme na Západě, jenomže ona se ta westernizace poněkud pokřivila, a tak jsme začali zjišťovat, že jedním z významů slova transformace, o níž se mluvilo, je také otřes, který společnost zažívala. Kapitalismus bez přívlastků je prostě kapitalismus bez přívlastků. Konec komunismu uvolnil pouta globalizaci kapitálu a nelze se divit, že ten se usadil také u nás. A třeba si uvědomit, že má mimo jiné výrazné čínské rysy. České textilky by o tom in memoriam mohly vyprávět. Na Západě se po druhé světové válce učili, jak podřizovat kapitalismus demokracii, aniž by hrozilo, že upadnou do režimu krajní pravice anebo krajní levice. Naše postkomunistické politické elity se naopak učily, jak rozjet kapitalismus, aby se mocní mohli nadechnout a pořádně rozkročit. Demokracie pak měla uchlácholit masy, že je to k jejich prospěchu. Ve všech zemích střední Evropy už tato šťastná fáze návratu do Evropy skončila, společnosti jsou otřesené a politické elity se chopily nových příležitostí. Západní Evropa s jejím sociálním státem a evropskou integrací ovšem začala vadit. Najednou to není správné místo pro naši svobodu a demokracii.

Rýsuje se tak před námi třetí křivý obraz střední Evropy. Střední Evropa nacionální a konzervativní revoluce. Při činu ji vidíme v Maďarsku za vlády Viktora Orbána a v Polsku v podání vlády Kaczynského strany Právo a spravedlnost. Na Slovensku se nicméně podobná revitalizace dědictví Slovenského štátu nekoná. Robert Fico si zatím vystačí s manažerským populismem, který těží spíše z reziduální socialistické paměti slovenské společnosti. Česká společnost stojí na rozcestí, buďto se přidáme do protizápadního spolku nacionálních konzervativců a podobných kverulantů ve střední Evropě, anebo budeme sdílet osud západní Evropy a hledat nástroje, jak v demokratickém režimu udržet na uzdě globální kapitalismus a vyhnout se řešením krajní pravice anebo krajní levice. Velkou odpovědnost mají české politické elity, které v tom zatím docela bruslí. Diskuse o kvótách na přerozdělování uprchlíků v EU je nejen zástěrkou toho, co všechno je v sázce, ale i lakmusovým papírkem našich sklonů.

Neobáváte se po Brexitu a vývoji třeba v Itálii o budoucnost EU?

Pokud bude trvat ekonomické a politické spojenectví Německa, Francie a Beneluxu, tak má EU pořád budoucnost. Uvedené spojenectví k sobě navíc bude přitahovat další země z okolí, jelikož je to vzájemně prospěšné spojenectví, které je samozřejmě prospěšné i pro nás a dokonce i pro konzervativní revolucionáře z Polska, jelikož nevím, jak by mohli realizovat své geopolitické aspirace vůči Ukrajině nebo Rusku bez EU v zádech. Samotné členství v NATO k tomu nestačí.

Otázkou tedy není, zda má EU budoucnost, ale v jaké podobě bude existovat. V tomto smyslu je ovšem budoucnost EU ohrožena. Brexit je příkladem hrozby nacionálního konzervatismu, který je na vzestupu i v dalších zemích západní Evropy, ve Francii třeba Marine Le Pen, v Nizozemí Geerd Wilders, v Německu Alternativa pro Německo. V Británii tento nacionalismus krajní pravice uspěl z důvodů pochopitelných - tradice izolacionismu, ale i nepochopitelných - omezenost Davida Camerona a jeho konzervativců. V kontinentální Evropě se tedy povede zápas o to, zda proevropské politické elity dokáží tuto nacionální krajní pravici udržet na uzdě nebo nikoli. Podíváme-li se na prezidentské volby v Rakousku, vidíme, že je situace docela nadějná. Horší je to v případě zmiňované hrozby nacionálního konzervatismu ve střední Evropě. Postkomunistické společnosti jsou mnohem více otřesené z dosavadního vývoje a jejich politické elity se nebrání žádné krajnosti, jelikož neznají demokratickou hodnotu reformního kompromisu mezi levicí a pravicí. Slabost italského bankovnictví a marginalizace Řecka jsou příklady další hrozby, tentokráte ekonomické, kterou je nemožnost společné hospodářské, neřku-li sociální politiky v EU. Tato hrozba ale není smrtelná, protože se s ní EU učí žít od samého začátku a postupuje v tomto směru vždy pokusem a omylem. Suma sumárum však EU ve stávající podobě není udržitelná. Uvedené hrozby si vynucují změny. Ty však nenastanou ze dne na den, ale dojde k nim v politickém zápase o budoucnost Evropy, který je ostatně již v chodu.

Kteří politici jsou dobrými příklady "machiavelismu" v evropské politice?

Samozřejmě záleží na tom, co pod „machiavelismem“ chápeme. V nejběžnější představě je to amoralismus v politice. Politiků, co lžou a kradou, se jistě najdou spousty. Lze jen doufat, že si k nim najde cestu policie. Toto pojetí „machiavelismu“ je ovšem omezené a povětšinou slouží k planému moralizování o politice. Toto moralizování se může opírat o rozdíl „my slušní“ versus „oni nemorální“ alias machiavelisti. To v lepším případě. V horším se i pod značkou „my slušní“ najdou pořádní „machiavelisté“, jako byl třeba pruský král Friedrich Veliký, který sice porušil daný slib a ukradl „nám“ německé Slezsko, ale ve chvílích volna napsal spis „Antimachiavell“, v němž se rozhořčoval nad amorálními radami, které Machiavelli dával vladaři.

Avšak existují i pozitivnější významy „machiavellovství", které vždy nějak označují zdatného vladaře, který umí řídit stát, vede jej k velikosti, drží na uzdě protikladné společenské třídy, svou moc opírá o důvěru lidu a „v případě nutnosti umí nebýt dobrým, jelikož ví, že být dobrým ve společnosti zlých vede spíše k záhubě“.  Machiavelli byl ovšem republikán, takže se z něj odvozuje též moderní republikanismus, dokonce existují demokratické výklady Machiavelliho myšlení. Vyjdeme-li ale z jeho „monarchistického“ spisu Vladař, tak se dá říci, že každý velký evropský politik, který se zapsal do dějin velikostí a slávou, má v sobě něco z „machiavellovství“. Řekněme takový Charles de Gaulle.

Jak hodnotíte zhruba čtyři roky Miloše Zemana ve funkci prezidenta?

Miloš Zeman je špatný prezident. A není to moralizování. Nemyslím, že dělá samé špatné věci. K těm dobrým určitě patří, že se vyhnul konfliktům s Ústavním soudem a soudním stavem vůbec, do kterých upadal jeho předchůdce Václav Klaus. Miloš Zeman uvážlivě spolupracoval se Senátem při jmenování soudců a skousl dokonce, že neprošel jeho Zdeněk Koudelka. O to více zabředl do jiných konfliktů, kdy škodí sobě i společnosti. Do sporu s celou akademickou obcí, až její představitelé byli ochotni proti němu demonstrovat na Staroměstském náměstí, se dostal vlastní zarputilostí kvůli poměrně věcné otázce, kdy a nakolik je výkon prezidentských kompetencí také věcí jeho vlastního rozhodnutí, která se dala vyřešit náležitým ústavním postupem. Ale nehledá se nekonfliktní prezident.

Mohou být spory, které třeba rozdělují politiku i společnost, ale „machiavellovský“ politik do nich vstupuje kvůli bytostnému zájmu státu. Když jel prezident Zeman v květnu 2015 do Ruska na oslavy sedmdesátého výročí vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem, tak to vyvolalo pobouření u nás i na Západě kvůli ruské agresi na Ukrajině. Ale byl to čin politika, který se nebojí konfrontace, protože ví, že má důvod, který umí předložit společnosti. Ani ukrajinská tragédie nevymaže z našich dějin, že Československo v roce 1945 osvobodila Rudá armáda a že to pro českou společnost něco zásadního znamenalo. V roce 2015 bylo sporné vzpomínat na vítězství Rudé armády, ale prezident Zeman měl důvod ke konfliktu. Jenomže Miloš Zeman až příliš často nedává průchod „machiavellovské“ velikosti, ale spíše své malosti.

Většina sporů, do kterých se pouští, je z uražené ješitnosti. Jeho averze k premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, ministrovi Lubomíru Zaorálkovi a senátorovi Jiřímu Dienstbierovi, projevující se v bezpočtu drobných podrazů a rádoby bonmotů, vyplývají především z pomstychtivosti za příkoří, které mu dotyční údajně způsobili. Až druhotně v tom lze vidět zápas o profil sociální demokracie a cestu k posilování prezidentské moci. Miloš Zeman se ovšem nejraději pouští do sporů, které již vyhrál. Celý jeho slavný boj proti pražské kavárně není nic jiného než snaha udržet při životě konflikt, který ho vynesl do prezidentského křesla, totiž střet lidový Zeman versus knížecí Schwarzenberg. Úspěch jeho příští prezidentské kandidatury závisí na tom, nakolik se mu podaří udržet tyto kulisy českých politických sporů v tomto minulém rozestavení. Zatím na tom pilně pracuje. To, že tuto rozdělovací prezidentovu taktiku odnesl jeden z největších českých demokratických intelektuálů Ferdinand Perutka, patří ke špatnostem Zemanovy politiky. V této kauze Zemanova malichernost ovšem hodně zazářila.

Když se Miloš Zeman pokusí rozšířit tento svůj zavedený politický repertoár o jiná konfliktní témata, často šlápne z bláta do louže. Když se chtěl pomstít studentům a „pražské kavárně“, že na něj na Albertově při oslavách pádu komunismu házeli vajíčka, tak si následující rok nechal Albertov 17. listopadu zablokovat pro svou prezidentskou akci. Neváhal a vyrukoval s antiimigrantskou kartou. Stoupl si na pódium spolu s představitelem xenofobního hnutí proti islámu Martinem Konvičkou a Markem Černochem, takto předsedou podobně laděné politické strany Úsvit, a společně zazpívali státní hymnu. To byl největší úpadek české politiky od komunistických časů.