Smrtka kosí koncem roku 2016 známé osobnosti. Jaké iluze, naděje a představy tento rok už vykosil ve svém průběhu? Ať už o lidech, nebo o politických představách...

Upřímně netuším, jestli letošní rok „něco vykosil“, ale obecně „se kosí“ každý rok a každý měsíc a každý týden a den. Z hlediska zesnuvších jednotlivců si nejsem jistá, jestli svět letos přišel o nějakou skutečně veledůležitou osobnost typu Gándhího nebo Einsteina, ale z hlediska reality mi letošek připadá velmi důležitý. Ať už si o něm totiž myslí kdokoli cokoli, pro mě prokázal, že demokracie ještě existuje. Nemusím nutně jásat nad brexitem nebo Trumpem, ale obecně konstatuji, že jsem měla „systém“ už za natolik „pevný v kramflecích“, že jsem byla přesvědčená, že si moc z rukou sebrat nenechá. Takže pro mě byl letošek stvrzením, že demokracie stále ještě žije. A teď, „děj se vůle lidu“. Kostky jsou vrženy a spousta „demokratů“ a sociálních inženýrů, kteří by nejradši rychle „vyměnili lid“, z toho má kopřivku. Uvidíme, co z toho všeho vzejde, žádnou procházku růžovým sadem ale neočekávám.

Rok 2017 bude volební. Když bychom si představili jakýsi tiket v sázkové kanceláři a na něm bychom mohli tipovat výsledek: Rakousko – parlamentní volby, Francie – prezidentské volby, Itálie – parlamentní volby... případně další volby... Stálo by za to tipovat? A co je možná důležitější – mohou volby v Německu a ve Francii skutečně zničit EU tak, jak ji známe?

Klidně si vsadím, a ano, myslím, že výsledky voleb v Itálii, Nizozemsku, Francii a Německu změní tvář Evropy. Nevím, jestli bude EU zničena – stačí se podívat na brexit a na to, jak úředníci drží mrtvý svazek při životě – ale zmizí dosavadní axiomy, může zmizet eurozóna, společná měna se všemi dopady na soudržnost Evropské unie i na její ekonomiku, které z toho vyplývají... Osobně z toho žádnou velkou radost nemám, protože rozdrolená Evropa nemá ve světě mocenských regionálních a jiných bloků šanci, ale při pohledu na unijní elity mimo čas a prostor se zdá být, bohužel, nevyhnutelným celý systém nejprve rozložit a pak začít od nuly. Zmuchlat, vyhodit do koše a nakreslit znovu. A doufat, že se to vůbec podaří.

V čase Vánoc, čase klidu a míru, nás zastihla nepříjemná aktualita – pád ruského Tu-154 s pěveckou částí ruského armádního souboru Alexandrovci. Vy posloucháte raději metal, nicméně, co říkáte na výroky, které zaplavily sociální sítě: Byli to zpívající okupanti a dobře jim tak. Byli to nepřátelští vojáci na cestě do válečné zóny, netřeba je oplakávat. Účastnili se propagandy při okupaci částí Ukrajiny, vskutku netřeba plakat...?

Neposlouchám metal, ale spíš punk, staré Sex Pistols, Clash. Alexandrovce jsem viděla snad jedinkrát, na videu z koncertu, kde hráli spolu s finskými Leningrad Cowboys. Zábavný bizár. Pro mě byli Alexandrovci jen součást ruské „soft power“, na jejich koncert bych nešla, ale současně bych je neviděla ani jako zpívající okupanty. To už je hodně křečovité tvrzení i vidění světa. Všimla jsem si, že tady u nás pár lidí propadá puzení slavit smrt... To ale vypovídá víc o nich samých, než o Alexandrovcích. Nic víc, ani nic míň.

Mimochodem, umělce za svými vojáky vozili i Američané, ať je už řeč třeba o Koreji, Vietnamu nebo o druhé světové válce. Koneckonců, Glenn Miller a jeho band zahynuli v letecké katastrofě právě při podobné akci v roce 1944…

Když už jsme u toho Ruska, tak minule jste žertovala, že Putin „organizuje teroristické útoky vždy od dvou odpoledne, zatímco ráno, od sedmi do desíti okupuje Pobaltí a Švédsko, a pak, před obědem, ještě dvě hodinky – než začne ruským sportovcům osobně rozdávat doping – hackuje americké demokraty a jejich Hillary… To vždycky zmáčkne ‚Entěr‘ a tváří se u toho prý náramně spokojeně.“ Inu, jak úspěšně nám ten Putin v roce 2016 škodil? Jak úspěšný rok to pro něj z geopolitického hlediska byl?

Mám pocit, že z geopolitického hlediska je letošní rok opravdu ve znamení ruského triumfu. Kreml Západu nechal „na hrbu“ zkorumpovaný „Kyjev“ i se všemi náklady a migračními vyhlídkami, a přitom tamní konflikt zůstává zmražený a Krym ruský. Postupem v Sýrii Moskva ze hry vytlačila Spojené státy i Evropu, které očividně podcenily ruské manévrování, a spolu s Teheránem, Ankarou, Damaškem, Káhirou a dalšími se stává silou, která bude spolurozhodovat o budoucí tváři Blízkého východu. A troufnu si tvrdit, že hlavní státy regionu směřují k jakési nové formě nacionalismu a sebevědomí, která se může v základních principech shodovat s procesy, které nyní pozorujeme v Evropě nebo i v Rusku samotném. K tomu Reuters před pár dny oznámil, že ruská ekonomika se na konci roku sice nepatrně, ale přesto přehoupla do kladných čísel, tedy k růstu. A růst Rusku prognózuje i Mezinárodní měnový fond. A to značí, že naše sankce nejenže selhaly, ale nejspíš opravdu naopak pomohly ruské ekonomice k oživení. Až se zase začnou ozývat horliví zastánci dalších sankcí, měli by si nejdřív ze všeho pěkně nahlas připomenout, čeho že to vlastně ve skutečnosti chtějí dosáhnout. K tomu je tu ta neustále živá chobotnice různých „gazpromáckých“ plynovodů, jejichž chapadla se do Evropy plazí ze severu i z jihu a je otázkou, jak dlouho budeme ideologicky odolávat a tvářit se, že jsme s to i bez nich ustát energetické nároky evropských zemí…

Výčet by mohl samozřejmě pokračovat, ale pokud bych měla určit jednoznačného vítěze končícího roku, tak je to Rusko. Při pohledu na veškerou tu energii, kterou Západ vynaložil a dál vynakládá na jeho „upozadění“, je to až neuvěřitelné.

Henry Kissinger doporučil Donaldu J. Trumpovi uznat anexi Krymu. Pokud jde o DJT, možná by s tím neměl problém. Každopádně, John McCain a jeho přátelé hodlají v Senátu dělat  Trumpovi zle kvůli kandidátovi na ministra zahraničí, a to jistě nebude jediný střet nového prezidenta s ,jestřáby“, pokud jde o Rusko. Čili, když se zaměříme na Ukrajinu a Krym a na celkovou americkou politiku vůči Rusku, kam to DJT zvládne příští rok dotlačit a jakou radost z toho bude mít Moskva a jakou Kyjev?

Dosavadní zprávy naznačují, že Henry Kissinger Trumpovi opravdu navrhuje uznání Krymu coby součásti Ruska. Obamova administrativa se dušuje, že Krym ruským nebude nikdy. Trump se sice tváří, že je připraven dělat pravé opaky toho, co Obama, ale není jasné, zda by „přenechání“ Krymu nebylo přece jen velkým soustem, právě s ohledem na jestřáby v Republikánské straně. Na druhé straně ale „Kissingerův plán“ počítá i s řešením konfliktu na Donbasu a zmírněním napětí na ukrajinsko-ruské hranici obecně, což by – při šikovné „hře“ – mohlo znovu alespoň část nákladů za „Kyjev“ a jeho nenažrané oligarchy a kleptokraty přehodit na ruskou stranu. A na to by přece jen někdo na Západě slyšet mohl. Uvidíme.

Nicméně, podobné úvahy zcela jistě narazí i v samotném Kyjevě, který se při absenci manévrovacího prostoru a peněz dál utápí v surrealistickém nacionalismu, vymýšlí nejrůznější ukrajinské kořeny celého lidstva, přisvojuje si i ruské klasiky v čele s Dostojevským a tak podobně. Ukrajinci mezitím dál chudnou, stát se rozpadá a skoro 40 procent lidí tam pro příští rok počítá s dalším „majdanem“ coby jedinou cestou k dosažení změny. Ukrajina jako by se rozhodla utvrdit svět, že není s to být funkčním plnohodnotným státem, ale spíše jen místem permanentních revolucí, které vynesou k moci jednou toho, jindy zase jiného oligarchu... Evropa si to vše uvědomuje a neustále oddaluje bezvízový režim s Ukrajinou, čímž ovšem adekvátně klesá i její popularita mezi Ukrajinci. Připadá mi to tak nějak bezvýchodně a smutně.