Pane předsedo, co se týče listopadových událostí v roce 1989, od nichž uplyne 30 let, jak si na tehdejší dění pamatujete? Co jste dělal? Bylo vám, tuším, 20 let.

Účastnil jsem se manifestace studentů na Albertově a potom na Národní třídě, takže to samozřejmě v myšlenkách mám, byť se to už po těch letech trochu plete, když jsme všechny ty záběry viděli stokrát. Nicméně je to ten den, na který si výrazně pamatuji. Byl to zlom a jasný přechod k demokracii v naší republice.

Co říkáte na různé teorie, které se občas objevují, zda šlo o zcela spontánní akce, nebo tam byla jiná hlediska, jako že tomu někdo pomáhal apod.? Vy coby přímý účastník můžete říci jasné slovo?

Lidé mají různé pohledy, někdo to vnímá pohledem nějakých špiónů, co všechno rozhodnou. Někdo si myslí, že to rozhodlo pár vládců a lidi to potom dotáhli. Na druhou stranu ale lidé jako já nebo můj třídní, kterého jsem potkal v Mikulandské ulici při útěku z toho kordonu, to byli lidé, kteří šli demonstrovat z přesvědčení. To byla masa lidí, co požadovala změnu.

V politické konstelaci, kdy ve východní Evropě padaly režimy jeden za druhým, to prostě k pádu totality směřovalo i u nás. Když jsem jel z Proseka do centra demonstrovat, vůbec jsem si nemyslel, že za týden komunismus padne. 

Věčná otázka, nad kterou se veřejnost i politici zamýšlí prakticky při každém výročí listopadu. Měla být komunistická strana tehdy zakázána a pohlaváři režimu postaveni před soud?

Souzen byl jenom Miroslav Štěpán (předlistopadový šéf KSČ v Praze, pozn. red.), jestli se nepletu, možná na Slovensku někoho zkoušeli soudit. Atmosféra ve společnosti se k tomu ale tehdy neotočila, nepodporoval to ani Václav Havel, Pithart a další. Revoluci si říkalo sametová, předání moci mělo být v klidu a tehdy padlo takové rozhodnutí a mělo podporu obyvatel. Co si budeme povídat, v KSČ nebyl jen generál Pavel a další, ale byl tam snad milion lidí. V každé rodině měli aspoň strejdu nebo tetu jako řadové členy v KSČ, takže nepanovala nejkrvelačnější nálada. O krvavé zúčtování zájem v tehdejší době nebyl.

Myslím, že to bylo dobře. Díky tomu v České republice hrála po pádu režimu komunistická strana marginální roli. V ostatních zemích, kde komunisty zakázali, si založili třeba Stranu demokratické levice a za dva roky s těmi stejnými lidmi vyhráli volby. Tady sice pár lidí od komunistů přešlo třeba k sociální demokracii a jinam, ale větší vliv komunistů nenastal.

Nedávno vyšel průzkum, z něhož plyne, že 38 procent lidí starších 40 let míní, že za minulého režimu bylo lépe. Jak tomu rozumíme? Co k takovému přesvědčení tolik lidí vede?

Otázkou je, jak se věřit těm průzkumným agenturám, na čí popud takový výzkum dělají, jak vědecky postupují atd. Úplně tomu nevěřím. Druhá věc je, že před 30 lety mě také nebolelo koleno a nebyl jsem plešatý. Holky se na nás víc smály, lidi nebyli buzerováni různými genderovými a bůhvíjakými aktivisty. V něčem ta tehdejší společnost měla jiné rysy, kde v různých subkulturách panovalo svobodné prostředí a lidé z toho mají nostalgii. 

Jde o něco podobného, jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Taky to byla strašná pakárna, ale když na to vzpomínáte po 30 letech, vytanou vám na mysli ty různé srandy a jiné zážitky, ale už to nehodnotíte, jako jste to vnímal tenkrát, kdy to bylo, samozřejmě, hrozné.