Budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Tento názor se šíří u části zvláště mladé generace. Jsou důvody k takovému pesimismu? Zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně jsme také slýchali, že dnešní mladí, generace „mileniálů“, jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný?
Mám dvě děti ve věku nad dvacet let a nezdá se mi, že by měly pesimistický pohled na budoucnost, asi záleží na úhlu pohledu. Možná, že je důvod k určitému pesimismu, ale netkví, dle mého názoru, v problematice klimatických změn, ale spíše v tématech jako jsou surovinová soběstačnost, bezpečnost, stav ekonomiky nebo třeba úroveň vzdělávání.
Tvrzení „dobře už bylo“ nedává smysl. Život je sinusoida a každá generace si více či méně dlouhou dobu prožije určitou krizi. Buď to budeme brát tak, že k životu krize patří, a pak dobře bylo, je i bude – anebo si budou přát utopický dokonalý svět, a pak dobře nebylo, není a nebude. Je pravda, že většina z nás si uvědomuje, že se svět stal nebezpečnějším. Mladí lidé zatím žádnou opravdu krizovou situaci ve společnosti neprožili, a tak možná procházejí určitou frustrací, ale já bych tomu nepřikládal zas tak velký význam. My lidé jsme odolní a krizové situace nás zpravidla posilují.
V poslední době se stále více debatuje o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak v zemědělství. Jak toho ale docílit, když jak vlastnicky, tak vývozně jsme jasně napojeni na Německo, potažmo na EU? Máme šanci se do něčeho takového pustit, aniž zchudneme?
Co se týče průmyslu, ale i zemědělství, nedovedu si představit, že bychom zásahem státu měnili vlastnické vztahy. To zcela odmítám. Každá vláda však musí počítat s tím, že je odpovědná za schopnost pomoci občanům v případě velkých katastrof nebo válečných konfliktů. Právě končící koronavirová epidemie ukázala, že až na naftu, energie a vodu nemáme prakticky žádné strategické zásoby. Pokud by nebyl možný dovoz ze zahraničí, tak by naše situace byla velmi složitá. Zjištění, že naše zásoby potravin vystačí na jeden a půl dne, je hodně špatné.
Na druhé straně se mi nezdá, že je reálné zákonem stanovit, aby 70 nebo 80 % potravin v obchodech tvořila domácí výroba. Chyba je už v EU, protože nejvíce podporovala pěstování řepky a podobných rostlin, které měly nahradit některé suroviny. Ukázalo se, že je to nesmysl. Je jasné, že po dotovaných plodinách každý zemědělec sáhne. Je to však za cenu toho, že podstatně méně pěstujeme plodiny, kterým se u nás daří, jako například obilniny, brambory, luštěniny, zelenina, a které jsou zásadní pro zásobování obyvatelstva.
Co je však velmi důležité, aby stát část produkce nakupoval a měl připravené zásoby pro krizové situace. Může to být i tak, že pěstitelé a výrobci mohou smluvně skladovat část produkce ve svých skladech, protože stát asi nemá tak rozsáhlé skladovací prostory. Jaké množství potravin má stát skladovat, to nevím, od toho máme odborníky, ale určitě to nemůže být pouze na jeden a půl dne.
Teď se vede diskuse o prodeji rezervních zásob některých kovů, které jsou ve státních hmotných rezervách. Odpůrci prodeje tvrdí, že nyní jsou ceny kovů nízké, takže prodej je nevýhodný. Jiní tvrdí, že množství uskladněného hliníku, olova, mědi a dalších kovů by umožnilo zajistit výrobu v omezeném režimu na několik týdnů. Kovy doma nemám, ale minimální zásobu potravin má asi většina rodin.
Je odpovědnost státu, aby byl připraven na nenadálé události. A ještě malá douška – naše země je schopna zajistit soběstačnost v pěstování základních potravin, což se ukázalo v minulosti, a stát by tudíž měl motivovat zemědělce, aby takové plodiny pěstovali.
75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s válečným nedostatkem, tak s holokaustem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli by o ní. Jak by se naši předkové z doby před 70 lety asi dívali na naši nastávající krizi?
Pokud jsme zapomněli předávat mladým generacím dostatek informací o tom, co se tehdy dělo, je to jen a jen naše vina. Lidé dnešní doby, a to nejen u nás, nemají až na výjimky každodenní starost se zajištěním potravin. Mnozí ani asi nevědí, kde se pěstují a vyrábějí potraviny. Připadá nám všem, že v marketech je vždy to, na co máme chuť. Je to dobře, ale nám dnes chybí určitá úcta k potravinám. Nikdo si nedovede představit, že by tomu tak nebylo. Naši předci by vůbec nerozuměli našim problémům a současnou situaci by určitě nepovažovali za krizi.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban