Můžete nám na začátek festival Mene Tekel krátce představit?

 

Festival Mene Tekel navazuje na předchozí aktivity občanského sdružení, nyní dle zákona zapsaného spolku Umění bez bariér, které byly zaměřeny na organizování projektů kulturního zaměření. Během nich jsme se setkali s mnoha osobnostmi, které svým životem nebo svou prací významně přispěly k rozvoji etických hodnot, ať již se jednalo o lidi, kteří se věnovali ohroženým dětem či ohroženým demokratickým principům. Tak jsme se seznámili s osudy bývalých politických vězňů. Každý z 245 tisíc lidí, odsouzených komunistickou diktaturou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, představuje jedinečný nezaměnitelný lidský příběh. Každý z vězněných byl součástí rodiny, jež nesla kříž fyzického i psychického utrpení spolu se svým bližním. Tato situace se například v letech 1948-1960 týkala asi jednoho milionu lidí.

 

Ptali jsme se, kde se v lidech za mříží i před mříží brala síla k překonání tak těžkých životních zkoušek, jak obstáli vůči vlastním pochybnostem, co je motivovalo k odvaze, trpělivosti, pokoře, jakou cenu má pravda na prahu lidské důstojnosti. Zároveň jsme toto silné téma chtěli prezentovat i objektivními badatelskými výstupy. Vyzvali jsme proto ke spolupráci odborné a vzdělávací instituce: Národní archiv, Univerzita Karlova, Národní filmový archiv, Ústav pro studium totalitních režimů či Archiv bezpečnostních složek. 

 

 

Letos probíhá již 11. ročník festivalu, jak moc se od jeho začátku změnil?

 

Základní koncepce festivalu zůstává stejná. Jedná se o multidisciplinární projekt, který nabízí široké spektrum programů pro široké spektrum návštěvníků. Během týdenního festivalu se uskuteční vždy kolem dvaceti akcí – koncerty různých žánrů, výstavy, filmové projekce, divadelní představení, autogramiády. V prvních ročnících jsme měli vzácnou příležitost zprostředkovat mnoho osobních svědectví mužů a žen perzekvovaných totalitním režimem. Tato setkání měla punc „živé historie“, návštěvníci byli v přímém kontaktu s účastníky politických procesů, bývalými vězni, dětmi z pronásledovaných rodin. Vidět na vlastní oči pamětníka, slyšet člověka, který předává vlastní zkušenost s vězením, konkrétní situaci pronásledované rodiny atd., je nezaměnitelný autentický prožitek zvláště pro generaci narozenou po roce 1989. Bohužel naši pamětníci odcházejí, a tak se dnes více orientujeme na přiblížení situace i v dalších posttotalitních zemích.

 

Pro koho je festival hlavně určen?

 

Festival je otevřen všem zájemcům o novodobou historii napříč generacemi. Ale prioritně se zaměřujeme na děti a studenty. Od prvního ročníku Mene Tekel oslovujeme základní a střední školy, pro které připravujeme programy různých žánrů. Spolupracují na nich odborníci i umělci. Těší nás, že mladí návštěvníci jsou velmi aktivní. Nedílnou součástí je výtvarná soutěž pro žáky základních uměleckých škol. 

 

V minulých ročnících byli do festivalu zapojeni studenti Akademie výtvarných umění, devátým rokem pokračuje intenzivní spolupráce s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy, kde připravuji se studenty tzv. divadlo faktu v rámci vědeckého semináře „Rekonstrukce politických procesů padesátých let.“

 

 

Velmi zajímavou součástí festivalu bude i rekonstrukce procesu „Machalka a spol“ a úzce souvisí s tzv. čihošťským zázrakem. Můžete proces trochu přiblížit?

 

Především bych se chtěl podělit o intenzivní prožitek, který mám ze spolupráce s posluchači Právnické fakulty. Každoročně vstupují do semestru noví studenti zároveň s těmi, kteří se jej zúčastňují dlouhodobě. Jedná se o citlivé, vzdělané a zdravě sebevědomé  mladé lidi, kteří mají touhu napravit poněkud pošramocenou pověst práva a spravedlnosti nejen z let totality, ale bohužel i současnosti. Zabýváme se do hloubky nejen konkrétní soudní kauzou, ale také morálními aspekty právnické profese.

 

Co se týká rekonstrukce procesu Machalka a spol., koresponduje s tématem letošního Mene Tekel – Cesty víry, cesty ke svobodě. Proces proti představitelům řádů „Machalka a spol.“ bezprostředně souvisel s tzv. číhošťským zázrakem a s připravovanou Akcí K. Když nemohl být uskutečněn ukázkový proces s číhošťským farářem Josefem Toufarem, který zemřel 25. února 1950 ve vězeňské nemocnici na následky brutálního vyšetřování, stanovilo komunistické vedení nový směr represivní politiky vůči římskokatolické církvi. Církevní komise ÚV KSČ vydala pokyn, aby byli zatčeni vybraní představitelé mužských řádů a aby se začalo pracovat na přípravě procesu s nimi. V souvislosti s „číhošťským zázrakem“ byli zatčeni opati Bohumil Vít Tajovský a Augustin Machalka, v březnu 1950 následovalo zatčení dalších sedmi představitelů řádů podle výběru předsedy SÚC a ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky. Soudní přelíčení se konalo ve dnech 31. března až 5. dubna 1950. Senátu Státního soudu Praha předsedal JUDr. Jaroslav Novák. Žalobci byli JUDr. Karel Čížek, JUDr. Josef Urválek a JUDr. Ludmila Brožová. K nejvyššímu trestu na doživotí byl z deseti obžalovaných představitelů řádů odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství Ján Ivan Mastiliak, člen řeckokatolické větve redemptoristů v Michalovcích. Zbylých devět aktérů soudního přelíčení bylo odsouzeno k úhrnnému trestu ve výši 132 roků těžkého žaláře. Jezuita a poválečný šéfredaktor týdeníku Katolík Adolf Kajpr se propuštění z komunistického vězení nedožil, zemřel 17. září 1959 v leopoldovské vězeňské nemocnici na infarkt. Plné rehabilitace se všichni odsouzení dočkali až v roce 1993. 

 

Festival se postupem času stal jedním z padesáti nejúspěšnějších kulturních projektů v Praze a během uplynulých ročníků měli diváci možnost setkat se s mnoha významnými osobami. Na co zajímavého se můžou diváci těšit letos?

 

Během festivalového týdne se potkávají úžasní lidé známých i méně známých jmen. Z těch zvučnějších to je letos jazzový houslista českého původu Ed Vokurka, mimořádný hudební talent, který v šedesátých letech vystupoval v legendárních jazzových klubech Reduta,  Alfa, Vltava, Viola aj. V roce 1967 odešel z politických důvodů do Toronta a zanedlouho stanul na pódiu vedle takových hvězd, jakou byl mj. Joe Venuti, v někdejším věhlasném torontském jazzovém klubu „Bourbon Street“. Na světoznámém Stratfordském festivalu sehrál Ed Vokurka se svým bandem několik sólových celovečerních koncertů, působil v desítkách jazzových formací. V roce 2006 získal v prestižní soutěži National Jazz Award cenu Nejlepší jazzový houslista roku, je vítězem multimediální soutěže Senior Star, účastníkem prestižního televizního cyklu Sunday Serenades, vystupuje na významných kulturně společenských akcích. Zároveň působil třicet let jako profesor na torontské Humber College of Applied Arts and Technology. Ed Vokurka nikdy neztratil kontakt s vlastí, spolupracoval s Karlem Krylem i Josefem Škvoreckým, po listopadové revoluci patřil k hlavním hvězdám koncertu v únoru 1990 v torontském divadle pro 2500 návštěvníků a reprezentoval českou uměleckou komunitu při první návštěvě prezidenta Václava Havla v Kanadě při převzetí čestného doktorátu.

 

Druhým prestižním hostem je režisér Joshua Faudem, americko-izraelský dokumentarista, absolvent pražské FAMU. Natočil, produkoval a režíroval řadu výrazných dokumentárních snímků a televizních pořadů v Izraeli, Evropě a Severní Americe. Je režisérem oceňovaného dokumentu Blues na pláži (Blues by the Beach), který osobně uvede v kině Ponrepo ve středu 1. února. Jde o dokumentární snímek s neobvyklou zápletkou. V dubnu roku 2003 několik filmařů natáčelo film o Mike's Place, známém telavivském bluesovém multikulturním baru s živou hudbou.  Během natáčení došlo k teroristickému útoku, který za sebou zanechal mrtvé a zraněné. Dokumentaristé zachovali chladnou hlavu a nechali kameru běžet dál, takže vznikl velice sugestivní snímek z naší žité reality.

 

Jistě jste se při přípravách dostal do styku s mnoha lidmi, kteří prožili nepěkné osudy a měli totalitním režimem velmi těžký život, jak jste to zvládal?

 

Příprava prvního ročníku festivalu vycházela především ze studia  archiválií, literatury, soudních spisů. Jednalo se o koncentraci té nejhrubší síly na lidech, jejichž proviněním byla touha po svobodě.

 

O to větší bylo mé překvapení, když jsem se osobně setkal s bývalými politickými vězni čili mukly, jak sami sebe nazývají. Vesměs se jedná o skromné, mimořádně vzdělané, velkorysé a přátelské ženy a muže se smyslem pro humor, který jim často pomáhal přežít nelidské trápení. Nedychtí po pomstě, jen usilují o  pojmenování zločinů komunismu a o morální satisfakci obětí totalitních režimů.

 

Vážím si toho, že rodiny bývalých politických vězňů přijaly tým Mene Tekel mezi sebe a že nám jsou mimořádnou oporou.