Finanční analytik Gerald Celente řekl, že „celý globální finanční systém plave jen na pěně z bublin pyramidové hry amerického Fedu (Federální rezervní systém hrající úlohu centrální banky USA - pozn. red.). Takže teď když Fed oznámil první škrcení tisku peněz a pak druhé, tak to už uvidíte, jak svět pohlcuje chaos, jelikož globální finanční systém Fedu kolabuje. Tenhle kolaps pohlcuje celý svět od Ruska přes jižní Afriku až po Čínu a vynořující se trhy celého světa. A jediný způsob, jak takovýto běh světa zastavit, bude, aby Fed otočil kurz dramaticky a kvantitativní uvolňování zvýšil“. Co tomu říkáte? A jak z toho ven? Není to jako s drogami? Léčba absťáku je bolestivá, ale je to lepší než si píchat další dávky, které otravují váš organismus a vedou vás do hrobu?

Každé přirovnání vždy pokulhává, nicméně skutečně pochopit fungování dnešního finančního světa je pro širokou veřejnost natolik těžko uchopitelné a komplexní, že se bez toho neobejdeme. Zatímco v případě drog jsou státy většinou nekompromisní a represivní, centrálním bankám bylo dovoleno pracovat s takzvanou nominální iluzí až za hranu dříve něčeho naprosto nepředstavitelného. Finanční systém měl vždy zejména obsluhovat reálnou ekonomiku, zajišťovat efektivní alokaci kapitálu od přebytkových subjektů k deficitním, transformovat úspory v investice, informovat o finančním zdraví a vzácnosti kapitálu a zprostředkovávat platební styk.

S čím dál tím větší aktivitou centrálních bank a regulátorů se finančnímu trhu přiřkla tak trochu i funkce „stimulační“ v roli aktivistické a diskreční měnové politiky pro podporu hospodářského růstu, pokud máme sledovat ono přirovnání k léčbě absťáku. Finanční sektor prostě v důsledku toho nabobtnal vůči reálné ekonomice nad rámec jeho dřívějších přirozených funkcí.

Kdy se tak vlastně stalo?

Utrhlo se to zejména v období takzvané Great Moderation, které předcházelo hypoteční krizi a kdy začaly centrální banky cílovat určitou hladinu konečných spotřebitelských cen reálné ekonomiky, ačkoliv určováním úrokových sazeb ovlivňovaly jak reálnou ekonomiku, tak o to víc i samotný finanční sektor, který se tak trochu „utrhl“ ze řetězů. Nicméně do určité míry tomu tak bylo i ve dvacátých letech před „Velkou depresí". V dnešní vyspělé společnosti dokáže nominální iluze – tedy ty určité stimulanty – dlouhodobě fungovat a manipulovat s časovými preferencemi. Zprvu to dokáže i zlepšit krátkodobou hospodářskou výkonnost v agregátním vyjádření, nicméně za cenu méně efektivní alokace zdrojů, což se nutně jednou musí projevit.

Problém je zejména u investic s dlouhým životním cyklem, které jsou při nízké hladině úrokových sazeb o to citlivější na jakoukoliv změnu a dalece přesahují svou životností volební cyklus, stejně tak jako mandát centrálních bankéřů. Ne náhodou byla ohniska krize zejména na trhu hypotečních dluhopisů vázaných na nemovitosti a suverénního dluhu takzvaných periferních států, které profitovaly z jednotné úrokové sazby Evropské centrální banky (ECB) pro celou eurozónu. Mluví se někdy o takzvaném finančním akcelerátoru, který způsobuje endogenní procyklické pohyby v rozvahách ekonomických subjektů a v době boomu tak dochází k nepřirozenému nafukování aktiv a zástav a snižování cenové volatility s negativním dopadem na práh vnímání rizika. V období nízké spotřebitelské inflace a antideflačního fundamentalismu se navíc můžou dílčí nerovnováhy kumulovat a odsouvat v čase o to déle a systematičtěji. Naakumulované nerovnováhy jsou ale vždy kritičtější, než když se nechají splasknout už v prvopočátku.

Proč se nerovnováhy nenechaly splasknout už v prvopočátku?

Protože je to jednoduše nepopulární a centrální bankéři se přes svou funkční nezávislost reálně rozhodují v drtivé většině v horizontu délky svého mandátu, jakkoliv to nikdy nepřiznají. Jakkoliv se většina ekonomů shodne na tom, že inflace je vždy a všude peněžní jev a měnová politika je dlouhodobě neutrální, stejně to centrální banky svojí reálnou politikou fakticky popírají. Právě pověstný „Greenspan Put“, který právě ty kritické nerovnováhy systematicky odsouval a kumuloval, je ukázkovým příkladem.

Co si myslíte o Greenspanovi?

Greenspan intelektuálně všechny převyšoval a měl hlubokou znalost všech ekonomických směrů, včetně třeba i rakouské ekonomie. Pro pochopení důsledků vzniku globální krize doporučuji článek z roku 2009 v časopise Spiegel o Williamu White, bývalém hlavním ekonomovi Banky pro mezinárodní platby, která by měla být tak trochu nadřazená všem centrálním bankám. William White byl i nedávno v Praze na konferenci Prague Twenty, kde měl naprosto skvělý příspěvek. „Maestro“ Greenspan, který se tak trochu zpronevěřil myšlenkám ze svého mládí, kdy i dokonce zastával zlatý standard a detailně znal příčiny „Velké deprese", se před krizí intelektuálně utkával s Willamem White, který dlouhodobě upozorňoval na kumulující se nerovnováhy ve světovém finančním systému. Jeho ale bohužel moc neposlouchali ani ostatní centrální bankéři a ignorovali jeho varování před zúženým pohledem současných strukturálních modelů centrálních bank, založených na paradigmatech nové keynesovské ekonomie, které neberou v úvahu i náhledy rakouské ekonomie v oblasti teorie úroku a kapitálu.

Vliv dlouhodobé manipulace s úroky na strukturu kapitálu a dynamické změny v hodnotových procesech je přitom naprosto klíčový. Fenomén úrokové sazby je mnohem komplexnější. Nevyjadřuje jen cenu za půjčení peněz, kterou lze „uměle“ ovlivnit. Též vyjadřuje míru diskontu, výnosnosti, rizika a nákladů obětované příležitosti. Snížením úroků centrální banka prostě dlouhodobě nemůže „ošálit“ realitu. Jejich krátkodobou manipulací ale vždy ovlivní i kvalitu dlouhodobých investic. Kapitál prostě není žádná homogenní proměnná jako v modelech centrálních bank.