Přední světová ratingová agentura Moody’s po dlouhých sedmnácti letech zvýšila hodnocení úvěrové spolehlivosti Česka na stupeň Aa3 z dosavadní úrovně A1. Česko tak má nyní nejlepší hodnocení ze zemí bývalého východního bloku. A jen šest z devatenácti zemí, které platí eurem, vykazuje u Moody’s vyšší úvěrovou spolehlivost. Ministryně financí Alena Schillerová uvedla, že změna ušetří Česku na finančních trzích stovky milionů, zatímco někteří opoziční politici zlepšení ratingu shazují. Jak významné je podle vás?

Já bych to viděla někde mezi bezmezným jásáním a shazováním.

Rozhodně zlepšení ratingu je dobré. Čím vyšší rating, tím nižší náklady, jaké stát musí svým věřitelům platit. Tedy řečeno obecně – mohla bych i vyjmenovat případy, kdy to kvůli regulatorním zásahům neplatí. Skutečně to tedy do jisté míry můžeme vnímat i tak, že „ušetříme“, přesněji řečeno zaplatíme nižší úroky, než bychom s horším ratingem museli.

Současně ale nelze ratingové hodnocení přeceňovat. Ty tam jsou doby, kdy rating byl jednoznačně velmi silně korelován s tím, jak vysoké úroky stát platí. V posledních letech začaly centrální banky vykupovat státní dluhopisy, a tím do značné míry veřejný dluh monetizovat… Především v eurozóně se tak tento mechanismus značně narušil. A protože finanční trhy jsou globálně propojené, mechanismus narušený v eurozóně se v jistém smyslu přenáší i do dalších zemí.

Když vezmeme v úvahu, že lidé, kteří nám vnucují názor, že „euro jsme už měli mít, včera bylo pozdě“, argumentují tím, že eurozóna je jakýsi VIP klub, vypadá hodně podivně zjištění, že jen šest z devatenácti zemí, které platí eurem, mají vyšší úvěrovou spolehlivost, že? A to přitom v čase Česká republika v tomto pořadí postupuje pořád výš, tedy nechává za sebou víc a víc zemí platících eurem včetně Slovenska. Takže ono to s tím eurem asi nebude zase takové terno. A ano, právě euro je u většiny zemí s horším ratingem odpovědné za to, že se jim rating zhoršil.

ODS představila kampaň „Země, která vítězí“. Plánuje v ní prosadit daňové prázdniny pro rodiče po dobu čerpání rodičovského příspěvku, osvobodit mladé lidi do 26 let od povinnosti platit daň z příjmu, zvýšit limit pro povinné plátcovství DPH z jednoho na dva miliony korun, zvyšovat základní slevy na poplatníka a daňové úlevy pro bezproblémové plátce daní a odvodů, zavést minimální důchod, paušální daň pro malé živnostníky, zrušit superhrubou mzdu, zavést sazbu daně z hrubé mzdy ve výši 15 procent a tak dále a tak dále. Jak se na tyto záměry jako ekonomka díváte, a proč by tomu měl volič uvěřit, když ta samá strana se stejným návrhem 15 procent daně vyhrála v roce 2006 volby, ale jeho autora Vlastimila Tlustého po necelém půlroce z funkce ministra financí odstranila a toto významné křeslo přepustila koaličnímu tehdy lidovci Miroslavu Kalouskovi, který zavedl superhrubou mzdu?

Opravdu nevím, proč by tomu měl volič věřit. Zdá se mi to naprosto neprosaditelné a tak nějak nekoncepční. Tedy ne že by se mi nelíbily nižší daně, ODS se zjevně snaží cílit na pravicové voliče a živnostníky, kteří mají na daně pifku, potud dobré – ale připadá mi to jako jakási změť daňových úlev narychlo naházených na jednu hromadu, v níž mi dělá problém identifikovat hlavní filozofii s výjimkou toho prostého snížení daní. Myslím to takhle:

Dává ODS přednost přímým, nebo nepřímým daním? Pokud nepřímým, proč zvyšuje limit pro DPH? Pokud přímým, proč chce patnáctiprocentní sazbu z hrubé mzdy? Dává ODS přednost rodinám a porodnosti, nebo cílí na studenty? Pokud rodinám, proč chce odpouštět daň pracujícím mladým? Pokud pracujícím mladým, proč daňové prázdniny pro rodiče? Prostě připadá mi to jako snaha cílit na každého – a nikoho. Jako by to nemělo ucelenou filozofii v pozadí.

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza, za vlád ČSSD náměstek ministra financí Bohuslava Sobotky, také národní koordinátor pro zavedení eura v ČR a později státní tajemník pro evropské záležitosti, označil za politickou sebevraždu Ministerstvem zemědělství chystanou novelu zákona o významné tržní síle. Podle ní by už obchodní řetězce s tržbami nad pět miliard korun nemohly pořádat slevové akce na vybrané zboží. Může tato novela ochránit české výrobce potravin? Jsou nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, zejména penzisté, na slevách životně závislé, jak tvrdí Prouza?

S panem Prouzou se moc často neshodnu, nicméně zde souhlasím, že chystaná novela zákona je principiálně naprosto špatná. Já bych ty argumenty ani tolik neopírala o penzisty, respektive o tvrzení, že „na slevách jsou závislí“ – když to řekneme takhle, tak to skoro vypadá, že obchodní řetězce slevy dělají z nějakého altruismu vůči důchodcům, což tedy rozhodně nedělají. Řetězce slevy dělají proto, že je to pro ně výhodné, a v konečném důsledku je to výhodné právě i pro důchodce a další zákazníky. Obchodníci stanovují ceny tak, aby maximálně vydělali – rozumějme, aby co nejvíc prodávali. Tedy aby co nejvíc lidí koupilo co nejvíc zboží.

Takže jakmile stát začne zakazovat obchodníkům dělat cenovou politiku po jejich, poškodí to obchodníky i zákazníky. Méně lidí koupí méně zboží. A to v konečném důsledku nebude samozřejmě dobré ani pro výrobce.

Stát by se do svobodného obchodu vůbec neměl plést. Nic mu do toho není. A zemi tím nemůže pomoct; jeho zásahy pouze škodí.