Náš rozhovor vychází o půlnoci ze soboty na neděli. Tento přelom mezi sobotou a nedělí, to je v liturgii Svatého týdne takový zvláštní a mimořádný moment. Povězte nám o něm, prosím, více…

Ta noc je významná. Bílá sobota je aliturgický den, nejsou bohoslužby, a pak v noci začíná noční liturgie, která končí ráno. Třeba pravoslavná církev to má trochu odlišně, ale ta podstata se shoduje.

My patříme k západnímu křesťanství a také k západní civilizaci. Zde ta podoba Velikonoční noci, jak ji známe, vychází z doby devátého století, kde se koncipuje liturgie, která v sobě má východní i západní prvky.

Obřady začínají požehnáním ohně. A zde si můžeme uvědomit, že oheň je nejen symbol světla a tepla, ale že je to také prastarý symbol přítomnosti Božství. Mimochodem, už ve starém Egyptě bylo slunce symbolem jediného Boha a prvního monoteistického státu na světě, což mi připomínali všichni egyptští velvyslanci, které jsem tu kdy přijal.

To také ukazuje, že velikonoční svátky nejsou jenom konstrukcí, ale stojí za nimi velký náboženský, ale i společenský a kulturní vývoj.

Pak následuje požehnání svíci, takzvaný paškál, což je motiv vyloženě západní. Ta svíce, světlo uprostřed temnoty, symbolizuje vzkříšeného Krista.

Velikonoce byly také vždy chápány jako počátek nové éry, i když od osmého století jsme si zvykli počítat rok od narození Krista.

A Kristus je ten, kdo svou obětí vrátí k víře člověka, který se u stromu poznání odklání od Boha a chce být jako Bůh. My víme, že takové titánské pokusy v Bibli vždy vedou do špatných konců. A zde se nám za to nabízí vykoupení.

Nový život člověka začíná křtem, proto se tato liturgie spojuje i se křtem. I my v katedrále budeme letos křtít patnáct dospělých osob, v Praze to každý rok o Velikonoční noci bývá kolem 250 dospělých lidí.

A závěr je klasická mše, která symbolizuje Ježíšovu večeři. U nás se obvykle končí tak kolem druhé hodiny, pokud začínáme se západem slunce.

Pravoslavné církve to mají trochu jinak, a je možné, že letos si to uvědomíme více díky uprchlíkům z Ukrajiny. Jejich slavnost je trochu jiná, je delší a končí požehnáním pokrmům. To se u nás posunulo na později, na Velikonoční pondělí, a spojuje se s koledou.

Padla tu slova vzkříšení, počátek nové éry. Já bych k nim možná přidal ještě slovo „naděje“. Jak moc jsou tato slova důležitá zrovna v současných časech, o letošních Velikonocích?

Podvakrát jsme slavili Velikonoce v době covidu, zvláště ty první byly velmi omezené, i když jsme byli jedinou zemí v Evropě, která měla po celou dobu kostely otevřené, takže omezený počet lidí tam mohl být.

Ale když jsme vysílali velikonoční mši online, pomocí naší katedrální televize, tak ji sledovalo jedenáct tisíc lidí. Tolik by se nám do žádné katedrály nevešlo.

Ale zmínil jste slovo „naděje“. Ta naděje vychází z toho, že jak vesmír, tak lidský život není náhoda. Můžeme ocitovat moderního filosofa Wittgensteina, často citovaného v našem prostředí, který hovoří o tom, že lidský život smrtí nekončí, a Kristovo zmrtvýchvstání je právě tou velkou nadějí, že ani náš život není jen ten určitý úsek, který třeba nemusí dopadnout dobře.

Nejenom covid připravil mnoho lidí o život. Ale víme, že v současné době lidé umírají na ukrajinské frontě. Takže ve chvíli, kdy my budeme prožívat slavnostní chvíli, tak nevinní lidé budou umírat.

V tom je ale také smysl Velikonoc. Mají dodat sílu těm, kteří mají odvahu hájit své rodiny, své domovy.