Ve Francii na 1. máje řádily pouliční demonstrace podobné nedávným švédským. Mají s nimi něco společného, nebo v čem se liší a o co v nich šlo?

Ve Švédsku řádili převážně muslimové rozzlobení znesvěcením koránu o postním svátku ramadánu. Ve Francii se ke každoročním odborářským oslavám Svátku práce přidávají radikální levičáci a tentokrát byl jejich vztek posílen nedávnými prezidentskými volbami. Jejich kandidát Mélenchon těsně neprošel do druhého kola, a i když většinou nakonec na Mélenchonovo doporučení volili Macrona, jen co ho zvolili, tak proti němu protestují. Zní to možná absurdně komicky, ale Francie je na absurdity zvyklá, taky tam ostatně vznikl žánr absurdního divadla. „Macron pryč“ hlásaly plakáty, vedle nichž se nesly rudé prapory komunismu a podobizny Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga. Zapalovaly se ohně, házelo se kamením na policisty, kteří odpovídali slzným plynem, když jich desítka byla zraněna, rozbíjely se výkladní skříně obchodů, útočilo se na hasiče hasící požáry. Nejhorší to bylo v Paříži, kde se to zvrtlo v „nepřijatelné násilí gaunerů“, jak si postěžoval sám ministr vnitra. Mélenchon to samozřejmě všechno svedl na „policejní násilí, které zneviditelnilo průvod odborářů a poskytlo tak propagandu našim největším odpůrcům“. Taková standardní demonstrace francouzské krajní levice.
Ale přiznejme smysl pro absurditu i francouzským muslimům. Ti obrovskou většinou snad až 90 procent volili Macrona, ale hned po jeho zvolení se do něho navážejí, že je zradil a nahrává extrémní pravici, aby získal i pravicové hlasy. V posledních letech mimo jiné legalizoval státní dozor nad islámskými organizacemi, dal zavřít několik extremistických mešit, propustit několik imámů, zakázal nošení hidžábu ve veřejných institucích a omezil zahraniční vměšování do řízení islámských organizací. Byl k tomu veřejností donucen po sérii vražd spáchaných muslimy v posledních několika letech.

Jak tedy vypadá francouzská politická scéna po prezidentských volbách a před volbami parlamentními?

Prakticky zanikly dvě historicky stěžejní strany, které utrpěly v prezidentských volbách ostudnou porážku. Republikáni získali necelých 5 %, socialisté nedosáhli ani na 2 %. Vedle středových většinových Macronovců se vytvářejí dva silné bloky, zjednodušeně klasifikované jako „extrémní“. Na levici se k Mélenchonově straně „Francie nepodvolená“ přidávají Zelení, komunisté, socialisté, některé muslimské organizace a všelijaké levicové spolky politicky korektní a woke. O něco početně silnější je krajní pravice, kde se k Le Penové Národnímu sdružení přidává Zemmourova sedmiprocentní strana Reconquete, plus různé spolky francouzských patriotů, dohromady dosahujících stejného počtu voličů jako Macronovci. Parlamentní volby tedy budou napínavé a Macron vůbec nemá zaručeno, že bude mít výsledný parlament a vládu na své straně. Oba „extrémní“ bloky stojí v mnohém proti němu, i když každý z jiných důvodů a pozic. Moudří politologové současnou francouzskou politickou scénu vnímají jako zásadní konflikt mezi elitářským globalismem (Macron) a lidovým nacionalismem (Le Penová a Mélenchon, ač z opačných stran spektra).

Ukrajinská válka přiměla Švédsko a Finsko zvážit vstup do NATO. V jakém stadiu se jejich zvažování nachází?