Červnové referendum ve Velké Británii podpořilo návrh na vystoupení země z Evropské unie. Toto referendum nebylo právně závazné, ovšem veřejnost v něm projevila vůli poměrně jasně. Jaké jsou další ústavní kroky, ať už na vnitrostátní britské úrovni, nebo na úrovni evropské, které by měly následovat, aby její vůle byla řádným způsobem naplněna?
Celý postup je značně složitý, což je nakonec dáno významem celé záležitosti. Vše můžeme rozdělit na dvě velké části. Co se týká Británie a co se týká Evropské unie.
Pokud jde o Británii, na prvém místě je nutno říci, že výsledek referenda není pro nikoho právně závazný, konečné slovo má tamní parlament. Můžeme tedy formálně hovořit o konzultativním referendu. Z druhé strany politická reprezentace by ovšem neměla ignorovat výsledek žádného referenda, byť konzultativního. Nemá smysl se ptát lidu, co si přeje, a následně to ignorovat. Tím spíše, že v Británii bylo o tomto referendu hovořeno od počátku jako o rozhodujícím nástroji, nikoliv jako o pouhé konzultaci.
Nyní je situace v Británii poměrně vážná, dá se snad hovořit dokonce o politické krizi. Premiér Cameron odstoupil. Současně ale nepožádal o vyhlášení nových voleb. Má tedy dojít k rekonstrukci vlády, ale na půdorysu současného složení Dolní sněmovny. Jak je vidět, situace není zrovna jednoduchá, hledání nového předsedy Konzervativní strany zabere určitý čas a energii. Opoziční Labouristická strana na tom není o mnoho lépe. Nakonec ani UKIP na tom není zrovna dobře, protože pozice propagátorů Brexitu se otřásla hned den po referendu postupným připuštěním toho, že ne vše, co v kampani naslibovali, bude možné splnit. Její předseda navíc rezignoval a stáhl se do Bruselu, místo aby začal pracovat na uskutečnění svého programu nezávislosti Británie.
Když se podíváme na složení parlamentu, většina jeho členů byla proti vystoupení Británie z Evropské unie. To se týká i konzervativních poslanců. Nakolik takto orientovaní poslanci mohou pracovat na vystoupení z Evropské unie? Uvidíme na podzim a na přelomu roku, až se vyjednávací proces rozběhne, jak to půjde a jakou budou mít důvěru lidu. Možná by řešením byly nové volby. Ovšem co když by dopadly tak, že by zvoleni byli opět odpůrci Brexitu?
Všimněte si, že Británie prožívá něco trochu podobného Československu v roce 1992. Politici věděli, že se nedohodnou a stát musí rozdělit, lid byl proti rozdělení.
Situace je dále velmi komplikována tím, že ani zastánci Brexitu nevědí, co dále. Neshodnou se totiž na tom, zda Británie mimo Evropskou unii má být ultraotevřenou ekonomikou typu Hongkong nebo Singapur, včetně otevřenosti pro imigranty, nebo ekonomikou spíše uzavřenou, kontrolující mj. pohyb osob.
Britové musí také vyřešit jednu podstatnou právní otázku – co s dosavadními unijními právními předpisy? Co zachovat a co zrušit? Čas bude tlačit, zachování neutralizuje rozhodnutí o Brexitu. Kde vezmou poslanci na toto vše energii? Do této úvahy zahrňte vytváření nové vlády, nových stranických programů, nové vize pro Británii a vyjednávání s Evropskou unií.
Vše ještě zkomplikuje vnitrostátní situace a postoj zejména Skotska k celému Brexitu.
Pokud jde o jednání s Evropskou unií, začne oznámením Británie o zájmu vystoupit. Tím okamžikem začne běžet dvouletá vyjednávací lhůta určená čl. 50 Smlouvy o Evropské unii. Tato lhůta sice může být prodloužena, ale podle mého názoru by se tak muselo stát jednomyslným souhlasem všech zbývajících členů Evropské unie. Lze pochybovat, že k tomu budou svolní, přinejmenším zpočátku.
Evropská unie nepochybně neposkytne Británii žádnou skvělou nabídku, spíše naopak. Bylo by to totiž nesmyslné, kdyby tak učinila, protože tím by všem svým členům řekla, že mimo Evropskou unii mohou mít lepší podmínky, než uvnitř, což by bylo totéž jako výzva k rozpuštění Evropské unie.
Britská vláda nakonec bude pod trojím tlakem – času (zmíněná dvouletá lhůta), Evropské unie (její požadavky a podmínky) a svého lidu (očekávání). Přitom když Británie nesjedná nic za dva roky, v takovém případě bude z Evropské unie venku naprosto bez ničeho.
Takový scénář, tedy nedosažení ničeho za dva roky, by zřejmě ani pro Evropskou unii nebyl moc výhodný. Je tedy možné, že bude navrženo prodloužení vyjednávací lhůty.
Nelze očekávat, že Británie dosáhne dohody o volném obchodu. V každém případě k uzavření dohody o vystoupení je třeba kvalifikované většiny Evropské unie, k uzavření dohody o volném obchodu jednomyslnosti. Evropská unie nepochybně nepřistoupí pouze na volný obchod, už proto, že v Británii žije mnoho občanů Evropské unie, jejichž mnohostranné zájmy bude chránit. Evropská unie nemá žádnou povinnost s kterýmkoliv státem dohodu o volném obchodu uzavřít. Když se tak rozhodne učinit, je dobré vědět, že se jedná o mimořádně složité věci. Např. sjednání dohody o volném obchodu s Kanadou trvalo sedm let.
Mimochodem, vystoupením z Evropské unie přestane být Británie stranou existujících dohod o volném obchodu a bude muset sjednat svoje. To bude další záležitost, která jí bude ubírat síly.
Co všechno by obnášel proces „vystoupení z EU“? Co všechno by bylo třeba dohodnout a jakou právní formu by tento „rozvod“ vůbec měl? A bylo by možné některé dohody a smlouvy zrušit, respektive od nich odstoupit, a jiné ponechat?
Toto vše musí být součástí vzájemné dohody, zřejmě právě dohody o vystoupení Británie z Evropské unie. Rozhodně nepůjde o jednoduchou záležitost a každé rozhodnutí bude muset být vyjednáno a oboustranně přijato. V některých případech možná bude třeba souhlasu třetích států, to v případě, že by se existující dohoda Evropské unie s danou zemí měla do budoucna vztahovat na Británii jako nečlena Evropské unie.
Ve Skotsku, části Velké Británie, bylo rozhodnutí referenda odmítáno a dokonce se objevily názory, že by skotské orgány mohly vystoupení Británie zablokovat. Běžný čtenář patrně netuší, jaké je ústavní uspořádání v rámci Velké Británie. Jaký statut mají skotské orgány? Jedná se o klasickou pozici země v rámci federace (na úrovni třeba Texasu v USA nebo Bavorska v rámci Spolkové republiky Německo), nebo je to jinak? A do jaké míry mohou skotské orgány zasahovat do mezinárodních vztahů?
Británie byla vždy v mnoha směrech decentralizovaná. Projevovalo se to např. nezávislejším postavením soudců na panovnické moci, ale také silnější místní samosprávou. Nicméně Británie není federací, nyní se Skotsko nachází v postavení autonomní jednotky. Tedy územního celku s vyšší mírou samosprávy, než známe např. z našich obcí a krajů, protože vykonává na základě zvláštního zmocnění typicky státní pravomoci. V tomto případě je zmocnění dáno Zákonem o Skotsku z roku 1998, ve znění pozdějších novelizací. Ten svěřil skotskému parlamentu a vládě rozhodování prakticky o všech záležitostech týkajících se výlučně území a obyvatel Skotska. Např. se jedná o školství, zdravotnictví, sociální péči, kulturu apod. Zahraniční politika, obrana, měna a další obdobné záležitosti jsou svěřeny britským orgánům, v nichž mají Skotové své zastoupení.
V podobném postavení jsou také Wales a Severní Irsko. Jedná se o záležitost asymetrickou, protože obdobné anglické orgány neexistují. Podobné uspořádání jsme znali z Československa v letech 1945–1968, kdy Slovensko mělo své orgány a české země nikoliv.
Skotsko se v dějinách velmi často a velmi dlouho dostávalo do střetů s Anglií. Asi nemá smysl rozebírat celou historii, to by dokázali jiní lidé daleko lépe. Pro nás může být důležité, že v roce 1603 na anglický trůn nastupuje skotský král Jakub a vzniká personální unie Anglie a Skotska. Obě země si tedy uchovávají svébytné instituce a jsou spojeny osobou společného panovníka. V roce 1707 vzniká reálná unie Anglie a Skotska. Dochází k rozpuštění anglického a skotského parlamentu a vzniká společný britský parlament. Pro Skotsko to ale neznamená politický konec, protože Skotové si vždy dokázali uchovat svou identitu národní, kulturní, ekonomickou, i politickou.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo