Považujete předčasné prosincové volby ve Spojeném království za předstupeň toho, aby se po třech a půl letech od referenda o brexitu rozhodlo konečně „správně“, jak se to napodruhé „povedlo“ v Irsku při hlasování o Lisabonské smlouvě? Nebo věříte tomu, že z voleb vzešlá vláda opravdu vyvede Brity z Evropské unie a naplní tak tehdejší vůli voličů?

Vy tu narážíte – a správně – na to, jak se v Irsku opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě. Tehdy zkrátka ti, kdo měli politickou sílu referendum vypsat opakovaně, usoudili, že výsledek prvního hlasování není „správný“. Všechny další průpovídky kolem byly jen zastíracím manévrem, který měl zamlžit správné pojmenování reality: Někteří lidé s dostatečným politickým vlivem usoudili, že jejich menšinový liberální názor je správnější a důležitější než názor většinový, a rozhodli se svůj menšinový názor stůj co stůj prosadit opakováním voleb. Rozumějme – kdyby hned napoprvé zvítězil názor „správný“, referendum by se neopakovalo. Když zvítězil názor „nežádoucí“, bylo nutno opakovat referendum tak dlouho, až si menšinový názor pro sebe urval zdání legitimity. Ti, kterých bylo méně, potřebovali ty, kterých bylo víc, aby prvním poskytli jakési ospravedlnění a krytí. Prostředkem k vydupání si onoho „správného“ názoru se stalo jednak vydírání, jednak podplácení. Pardon, chci vlastně říct strašení z důsledků případného nepřijetí Lisabonské smlouvy v kombinaci s miliony eur, které tehdy irská vláda z pozice státu vydala na přesvědčovací kampaň.

Pokud jde o analogii s brexitem: Ano, skutečně si myslím, že se jedná svým způsobem o pokus přimět voliče k opravnému referendu. Nikdo to sice neříká tak úplně nahlas, ale tyto předčasné volby v podstatě jsou novým referendem o brexitu, jen v tomto případě poněkud eticky ospravedlnitelnějším než druhé „opravné“ referendum jako takové. Zkrátka v poslední době je v podstatě pravidlem, že vyhraje-li ve volbách liberální strana, je vše „v pořádku“, vyhraje-li konzervativní strana, volá se po opakování voleb. Přesně totéž jsme mohli vidět v USA, když v prezidentských volbách Donald Trump zvítězil nad Hillary Clintonovou. Totéž jsme mohli, ať nechodíme pro příklady daleko, vidět i poté, co byl prezidentem zvolen Miloš Zeman. Tehdy sice nešlo ani zdaleka o takové bouře jako v USA, ale bylo přesto zjevné, že Zemanovým odpůrcům je myšlenka opakování voleb poměrně blízká. Naopak když na Slovensku zvítězila Zuzana Čaputová, byl po této stránce naprostý klid.

Dánsko i přes námitky Spojených států schválilo stavbu plynovodu Nord Stream 2, který bude po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska do Německa a obejde tradiční tranzitní trasy přes Ukrajinu či Polsko. Novým plynovodem Eugal budou proudit desítky miliard metrů krychlových plynu ročně do Česka, odkud bude putovat do Bavorska, Rakouska, Itálie či Chorvatska. Postupovala Česká republika správně, když koncem roku 2015 opustila desítku členských zemí EU, které proti této trase plynovodu protestovaly? Není rostoucí závislost na dodávkách energií z Ruska pro evropské země hrozbou?

Já bych to postavila zhruba takhle: Velmi neprozíravá je z pohledu Evropy dichotomie, kdy na jednu stranu se Evropa snaží Rusko co nejvíc tlačit ke zdi různými sankcemi a podobně, na druhé straně posiluje svou ekonomickou závislost na něm. Okopávat někomu kotníky a pak s ním chtít obchodovat, při každé příležitosti se proti někomu vymezovat a pak z něho učinit svého div ne monopolního dodavatele – tak se byznys zkrátka nedělá. Něco takového by žádný skutečný byznysmen nikdy nevymyslel. Evropa by si zkrátka měla vybrat: Buď diverzifikovat své zdroje plynu a stát se na Rusku nezávislá, anebo se proti němu přestat vymezovat. Obojí dohromady nedává logický smysl.