Když se z odstupem podíváme na dění: Chemický masakr v Chán Šajchúnu a vzápětí zničení letecké základny Šajrát 59 střelami Tomahawk. Konkrétně, co se týká vztahů USA–Rusko, výsledkem je nedůvěra a spekulace. Nejdřív Trumpa část světa považuje téměř za ruského agenta a teď oslavuje, jak říká Tereza Spencerová, že se narodil prezident, který to Rusům natřel. „Natřel“? Jaký tohle všechno, co se dozvídáme, má podle vás smysl? A jak se budou vztahy dál vyvíjet?

Při hodnocení tzv. chemického útoku a role Trumpa bych byl velmi opatrný. Nejprve k události samotné. Osobně považuji celou záležitost za nové vydání chemické kauzy v Ghuttě u Damašku z roku 2013, za další falešný kousek v celé řadě uměle konstruovaných, vylhaných „červených linií nelidských (rozuměj nepohodlných) režimů“, od Iráku přes Kosovo a Libyi až po Sýrii. Argumentů proti je bezpočet, mnohé z nich jsou známé, takže souhrnně jen ty nejevidentnější.

Předně se jako vždy jedná o výpovědi podivných svědků, „opozičních aktivistů“ napojených na zahraniční sponzory a džihádistické skupiny, nebo dubiózních záchranných organizací typu „bílé helmy“. O těch existuje mezitím spousta kompromitujícího materiálu dokazujícího jejich napojení jak na západní tajné služby, tak na syrský džihád. Navíc existují odborné analýzy obrazového materiálu údajných záchranných akcí, které mají spíše charakter propagace a manipulace než účinné pomoci. Nejnověji tak učinilo sdružení Švédští lékaři za lidská práva (SWEDHR). Tyto „informace“ hrají v západní antiasadovské propagandě roli faktů. Toto všechno svět ví, děsivé na celé věci je, že si na to zvykl. Kdybychom opravdu žili v reálném, nikoliv fiktivním právním státě, musely by zodpovědné osoby včetně prezidentů, předsedů vlád a ministrů zahraničí stát před soudem – domácím i mezinárodním.