Když se z odstupem podíváme na dění: Chemický masakr v Chán Šajchúnu a vzápětí zničení letecké základny Šajrát 59 střelami Tomahawk. Konkrétně, co se týká vztahů USA–Rusko, výsledkem je nedůvěra a spekulace. Nejdřív Trumpa část světa považuje téměř za ruského agenta a teď oslavuje, jak říká Tereza Spencerová, že se narodil prezident, který to Rusům natřel. „Natřel“? Jaký tohle všechno, co se dozvídáme, má podle vás smysl? A jak se budou vztahy dál vyvíjet?

Při hodnocení tzv. chemického útoku a role Trumpa bych byl velmi opatrný. Nejprve k události samotné. Osobně považuji celou záležitost za nové vydání chemické kauzy v Ghuttě u Damašku z roku 2013, za další falešný kousek v celé řadě uměle konstruovaných, vylhaných „červených linií nelidských (rozuměj nepohodlných) režimů“, od Iráku přes Kosovo a Libyi až po Sýrii. Argumentů proti je bezpočet, mnohé z nich jsou známé, takže souhrnně jen ty nejevidentnější.

Předně se jako vždy jedná o výpovědi podivných svědků, „opozičních aktivistů“ napojených na zahraniční sponzory a džihádistické skupiny, nebo dubiózních záchranných organizací typu „bílé helmy“. O těch existuje mezitím spousta kompromitujícího materiálu dokazujícího jejich napojení jak na západní tajné služby, tak na syrský džihád. Navíc existují odborné analýzy obrazového materiálu údajných záchranných akcí, které mají spíše charakter propagace a manipulace než účinné pomoci. Nejnověji tak učinilo sdružení Švédští lékaři za lidská práva (SWEDHR). Tyto „informace“ hrají v západní antiasadovské propagandě roli faktů. Toto všechno svět ví, děsivé na celé věci je, že si na to zvykl. Kdybychom opravdu žili v reálném, nikoliv fiktivním právním státě, musely by zodpovědné osoby včetně prezidentů, předsedů vlád a ministrů zahraničí stát před soudem – domácím i mezinárodním.

Ale zpět k chemickému „útoku“. Ten by byl z hlediska syrské vlády a armády naprosto kontraproduktivní, zmařil by vše, čeho bylo dosaženo jak na poli vojenském, tak i diplomatickém. Jednou větou: vojenský užitek nulový, zato politická katastrofa rovnající se politické sebevraždě. Pokud by chemický útok měl skutečně přijít od syrské armády, potom si dovedu představit pouze jeden jediný důvod: někdo vysoce postavený v armádě by bojkotoval snahy syrské vlády a inscenoval důvod mezinárodní politické i vojenské krize. Připomeňme rovněž, že se schylovalo k novým ženevským jednáním, že se bezprostředně schylovalo k tzv. konferenci o Sýrii inscenované EU a že prezident Trump oficiálně potvrdil jeho dřívější soukromé, občanské stanovisko v syrské kauze, které odmítalo násilné svrhnutí Asada a syrské vlády. Takže ona zásadní otázka, komu celá záležitost prospívá, je více méně jasná: rozhodně ne syrské vládě a těm americko-evropským kruhům, které vidí situaci v Sýrii a kolem ní realisticky.

Otázkou je, jak hodnotit Trumpovu roli. Vzhledem k tomu, že svůj racionální postoj zastává již minimálně od roku 2013, považuji jeho změnu během několika hodin, navíc na základě „argumentů“, které měly stejnou „kvalitu“ jako „důkazy“ dřívějších „červených linií“, za nepravděpodobnou. Spíše si myslím a upřímně doufám, že se jedná o taktický tah vůči jestřábům v pozadí, zahraničním i domácím. Neboť jasná je jedna věc: uvnitř americké politické elity probíhá mocenský boj, leccos naznačuje, že sahá až do Trumpovy administrativy. Připomínám v této souvislosti americký plán změny režimů v sedmi islámských zemích (Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán & Írán) s pomocí ultrakonzervativních golfských monarchií již krátce po „9. 11.“, jak roku 2007 v rozhovoru s Amy Goodmanovou přiznal generál Wesley Clark. A konkrétně Sýrie? O jejím plánovaném osudu vypovídá Bushův tzv. Syrian Accountability Act z prosince 2003, tedy bezprostředně po ukončení druhé války v Iráku. A američtí jestřábové mají samozřejmě podporu jestřábů evropských, jejichž dosavadní takřka absolutní politická dominance začíná být ohrožena. O Saúdské Arábii a Kataru, popř. Turecku snad nemusíme hovořit.

Vzhledem k nynějšímu vývoji, kdy jakoby celá věc utichla, vzhledem k Trumpovým čerstvým vyjádřením a nové komunikaci mezi ruským a americkým generálním štábem, se přikláním k této variantě. Trump stál a stojí pod enormním domácím i zahraničním tlakem, a musel tedy v zájmu politického přežití učinit nějaké spektakulární gesto, ovšem s omezeným dopadem a relativně malou vojenskou škodou. Gesto, které by situaci v Sýrii neeskalovalo a které by nenutilo Rusy k odvetným opatřením. Opakuji znovu: velmi doufám, že je tato interpretace trefná. Pokud by nebyla, nebo pokud jestřábi v pozadí mocenských struktur USA plánují další eskalaci, potom nám buď Bůh milostiv. Neumím si představit, že by se Rusové nečinně dívali na to, jak jim americké rakety létají přes hlavy.