V souvislosti s výročím 17. listopadu se opakují slova o svobodě. Co pro vás znamená svoboda? A jsme svobodný národ? Jak se svobodou v uplynulých třiceti letech nakládáme?

Svobodu je možné chápat různě, a vždy v závislosti na kultuře, ve které žijeme. Z mého pohledu je svoboda možnost jedince žít a realizovat se podle své vůle s tím, že je mu ale na druhé straně zaručena bezpečnost, a to jak před vlivy vnějších podmínek, tak před tím, že by toto jeho právo mohlo být omezeno jinými jedinci, kteří by do něho chtěli zasahovat svou svobodou. Stručně je to ono rčení, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Protože to vidím takto, dovolím si tvrdit, že svobodni jsme. Jak jako jedinci, tak jako národ a stát, a míra svobody ve které žijeme je historicky nebývalá.

Svoboda slova, tu podle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje, nebo nám ji bere?

Svoboda je vždy v ohrožení, rizikových faktorů je mnoho, avšak já bych z nich chtěl vyjmenovat dva, které považuji za nejnebezpečnější. Prvním z nich je historicky mnohokrát se opakující a dalo by se říct tradiční snaha vyměnit svobodu za bezpečnost; to je trvalá snaha o omezování svobod z důvodu domnělé války s terorismem, fašismem, čímkoli... Obranou před tímto rizikem je důsledná kontrola občanů nad prací úřadů, ministerstev, zvláště silových, a také politických stran, které, i když vycházejí ze svobodných voleb, svobodě nepřejí.

Druhým nebezpečím, také historicky doloženým, byť modernějším a po mém soudu větším, je pak „dobro“. Snaha omezovat svobody jednotlivce i skupin pod záminkami různých vyšších principů, jako je ochrana klimatu, práv různých, často obskurních menšin a podobně, je dnes extrémně nebezpečná. Na rozdíl od bojovníků s terorismem nevychází z tradičních politických struktur, ale z nepřehledné a nekontrolovatelné lobby neziskových organizací a aktivistů.

To, že rizika existují, samozřejmě neznamená, že kvůli nim o svobodu přijdeme. Pouze bychom o nich měli vědět a jasně, otevřeně hovořit, i když, a zejména když, se to nezdá politicky korektní.

Ohrožení nezávislosti České televize je ohrožením demokracie, ozývá se. Je tomu skutečně tak?

Česká televize je téměř neomezeně nezávislá, jak co se týče agendy, tak formy komunikace, výběru personálu a prakticky všeho ostatního. Obávám se tedy, že hlasy, které varují před ohrožováním její nezávislosti, jsou právě ty stejné hlasy, které by rády, aby hovořila pouze jejich jazykem.
 
Podle předsedy spolku Milion chvilek Mikuláše Mináře je naše demokracie nemocná. Na Letné budou chvilkaři žádat odstoupení premiéra i prezidenta. Jak se na tuto iniciativu díváte? „Nejsme happy“, jak říká Minář, kvůli Babišovi a Zemanovi? 

„Milion chvilek“ je pitoreskní organizace, které se podařilo spojit občany zcela protichůdných názorů, ale společné frustrace, a tím vytvořit zdání masového protestu. Samotná existence něčeho takového je oslavou zdravé demokracie, fakt, že může veřejně, a za nepokrytého zájmu médií žádat odstoupení establishmentu není nic jiného než triumf svobody. Ničeho takového samozřejmě nedosáhne, pokud establishment neporazí v řádných volbách... a to je zase triumf demokracie, byť představitelům toho spolku se to pochopitelně líbit nebude...

Část veřejnosti je rozladěná z vlády Babiše a Zemana, další si stěžují, že za komunistů bylo lépe a kritizují sociální rozdíly, což bývají často i příznivci Babiše a Zemana. Skoro to vypadá, že máme vlastně všichni důvod k nespokojenosti, možná kromě těch, kterým se z nastaveného systému podařilo něco vytěžit. Samozřejmě čest výjimkám... Říkám si, kdo vlastně bude 17. listopad slavit radostně? Jak se na současnou atmosféru díváte vy?

Jedna z vlastností lidského mozku je schopnost zapomínat negativa a dokonce jim časem dávat pozitivní nádech. Ruku na srdce, kolik z nás si dnes ještě pamatuje, jak se vlastně před rokem 1989 žilo? Důvody k nespokojenosti se najdou vždy a za všech okolností, nicméně každý z nás má v rámci zákonem daných pravidel možnost dožadovat se změn a prosazovat je. Jistě, reptáme a kritizujeme, ale současně máme možnost změny, kterou jsme neměli. To je přeci pozitivní.

Premiér Andrej Babiš přemýšlí o tom, jak uctí 17. listopad. „Když půjdu na Národní, tak zase mi někdo bude sprostě nadávat a můj věnec zase skončí v koši. Když tam nepůjdu, tak zase budu poslouchat, že jsem tam měl jít, protože jsem důstojně neuctil památku Listopadu. Takže budu kritizován, ať udělám cokoli. Určitě chci výročí uctít, ale jak přesně, ještě uvidím,“ uvedl pro novinky.cz. O čem to svědčí?

Že není na světě ten, který by se zalíbil všem. Mám ale podezření že lidé na Nároční třídě, Václavském náměstí a dalších „symbolických" místech nejsou ani tak reprezentace občanů České republiky, jako spíše jednoho konkrétního názorového proudu. Kromě toho žijeme v době, kdy jeden status na Facebooku uctí více než nákladní auto věnců, a na rozdíl od něj ho uvidí skutečně prakticky každý.