„V posledních dnech února čtyřicet čtyři se ve Volyni objevily čelní jednotky Rudé armády. Za řekou Ikvou u města Dubna se na vyvýšených svazích opevnili Němci a další postup Rudé armády byl zastaven. Dobrovolně jsme jim pomáhali budovat pozorovatelny, úkryty, zákopy a vyrábět pomůcky pro přejití bažin okolo řeky Ikvy. Po několika dnech jsme se s tatínkem přihlásili do armády,“ vyprávěl Miloslav Masopust. Jeho otec byl učitelem, a proto do války nemusel. Na otázku syna, proč to udělal, odpověděl: „Abych věděl, kde tě pohřbí.“ Nakonec přežili válku oba.

Po výcviku byl přidělen k 1. československému armádnímu sboru v SSSR, konkrétně k pěšímu praporu 1. brigády k samopalníkům. To mu bylo dvacet let. Za úkol měli společně s Rudou armádou a slovenskými jednotkami rychle proniknout Dukelským průsmykem na Slovensko. „Přesouvali jsme se vlakem, a protože byly rozbité tratě i pěším pochodem blíž k československo-rumunským hranicím. Při přesunu jsme se přesvědčili o ukrutnostech způsobených fašisty. Spálená a zničená města, vymazána z povrchu země. Z vesnic zůstaly stát pouze komíny. Byly zničeny všechny mosty, železniční tratě, nádraží a lidé žili v zemljankách. Strašné utrpení, které po sobě tito krvelační vrazi zanechali. Naše nenávist proti fašistům stoupala,“ uvedl veterán válečné fronty. Nakonec je ještě pobouřila zpráva o vypálení Lidic. Dále postupovali místy, kde byli fašisté obklíčeni a oběti ještě nebyly pohřbeny. Vypadalo to tam jako na jatkách. V noci pak pochodovali přes lesy, kde se ještě ukrývali ozbrojení fašisté, kteří se vzdali až druhý den ráno. Měli štěstí, že je za pochodu nepřepadli.

Maminky, ženy a dcery, které vyprovodily své blízké do války, posílaly vojákům poslední zásoby

Zásobování bylo tisíce kilometrů daleko od jednotek, až na Uralu, a bylo velmi obtížné. Proto se vydaly nákladní vozy směrem do Volyně, kde maminky, manželky, dcery a rodiny, které před několika týdny své blízké vyprovodily do boje, snesly poslední zásoby. Mouku, sádlo, vejce, drůbež, dobytek a vybíraly i rubly na nákup tanků. „Blížili jsme se k hranicím, cvičili jsme dvanáct i čtrnáct hodin denně, naskakovat i seskakovat z tanku, přejížděli nás v zákopech, učili jsme se střílet samopalem krátkými dávkami a postupně jsme se blížili za postupující frontou. Pochody byly prováděny výlučně v noci, aby nás neostřelovali, a byly velmi namáhavé. Třicet, padesát i více kilometrů za noc a budovala se obranná postavení,“ popsal válečný veterán.

První zářijový den měli za sebou Sambor. „Před námi stály ještě stále po zuby ozbrojené a dobře vyzbrojené fašistické hordy. Měly tam složenou munici, partyzáni to nevybrali všechno. Sedmého září jsme se shromáždili na povel našeho milovaného a udatného generála Ludvíka Svobody. Seznámil nás s utrpením okupované vlasti, řáděním krvelačných fašistů. Přikázal nám rychlým tempem po dělostřelecké přípravě s využitím a podporou sovětských tanků s rozhodným postupem do večera příštího dne osvobodit Prešov. Buďte věrnými syny svého národa a potomky husitů. Podle husitského hesla ‚Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte‘, se staňte národními mstiteli za utrpení,“ vzpomínal na slova velitele Masopust. Ihned vyrazili do útoku. Po cestě navázali činnost se sovětskými tankisty, se kterými měli útočit. Na frontě Němci osvětlovali předpolí světlomety, občas se ozval minometný přepad a jinak bylo zlověstné ticho.

Takové peklo jsme nezažili

„Tanky zastavily v lese dál od předního okraje a my seskočili a pomáhali jsme je maskovat. Těsně po rozednění se zahájila mohutná dělostřelecká příprava. Nebylo slyšet vlastního slova. Nad námi to strašně hvízdalo a burácelo, před námi i za námi. Takové peklo jsme nezažili. Pak jsme vyrazili vpřed. Německý okraj byl doslova rozorán a první zákopy byly vzaty téměř bez odporu. My jako druhý sled jsme se dívali na boj sovětských jednotek zpovzdálí. V cestě nám stálo opevněné město Krosno, kde se bránily ozbrojené jednotky Hitlerovy SS. Abychom neztratili rychlost postupu, obcházeli jsme ho zprava a postupovali do hloubky obrany protivníka poměrně úzkým průsekem prolomené obrany. Do průlomu se jako lavina valily jednotky rychlých skupin a doprovodného dělostřelectva. První sled takového sboru byl zastaven palbou protitankových zbraní. Tankisté vyrazili dopředu jako první, my v druhém sledu. Vzápětí jsme přešli do prvního,“ sdělil generál.

Před Bubrkou narazili na dobře organizovaný a zamaskovaný protitankový rajon. Seskočili z tanků a první tank dostal zásah. „Zlikvidovali jsme tankoborníka a další fašista nám zasáhl druhý. Tankisté nás vyzvali, abychom ustoupili za pancíř. Začnou šrapnely! Zařvali. A tak se také stalo. Přišel minometný přepad, třetí tank nám chtěl pomoci a rovněž byl zasažen. Další postup byl zastaven,“ vyprávěl veterán. Neustoupili ani po další minometné palbě. Na dosažené čáře nařídil Miloslav Masopust jednotce se zakopat. V noci na osmého září do Bobrky přijely autobusy se slovenskými řidiči. „Zastavili jsme je a ptali se, co tady děláte? Přivezli jsme fašisty, jsou támhle v obraně, a protože je hluboká cesta a nemůžeme se otočit, jedeme dál. Řekl jsem, ať jedou dál. Nařídil jsem dál se zakopávat. Později v noci k nám dorazil v sevřeném tvaru náš druhý pěší prapor, který vedl tenkrát štábní kapitán Kvapil. Zastavil jsem je a seznámil je se situací. Před námi je fašistická obrana. On tomu nechtěl věřit. To kecáš, my pochodujeme na Duklu, říkal,“ vzpomínal dále generál Masopust. Najednou začali Nemci střílet světelnými střelami nad hlavami našich vojáků. Máš pravdu, odvětil Kvapil a zavelel čelem vzad a ustoupili k Machnůvce.

Panikáři vyskakovali ven ze zákopů, museli být zastaveni

„Nebýt nás, kdo ví, jak by to dopadlo. Možná kdyby se do fašistů pustili a obsadili by je, nebylo by tolik mrtvých u Dukly. Ale možná, těžko říci, jak by to bylo,“ zauvažoval o důležitém momentě v Karpatsko-dukelské operaci veterán. S rozedněním zahájila sovětská pěchota útok na Bubrku. „Němci s podporou skupiny tanků zvaných Tygr zastavili útok, Sověti museli ustoupit, naše dva zbylé tanky také a zaujaly věžové postavení v Machnůvce. My samopalníci jsme museli ustoupit s nimi do Machnůvky, kde byl náš druhý prapor. Němci zaútočili s tanky a dostali se až na okraj Machnůvky. Ale palbou našich jednotek byli vrženi zpět a zahájili minometnou palbu. Několik min padlo do našich zákopů, které ještě před ústupem vykopali fašisté. Mladí vojáci v zákopech neměli zkušenosti ani znalosti a někdo z nich zakřičel: teď budou všechny miny padat do zákopů a nás tady zlikvidují! Vyskočili ven a tím byli samozřejmě mnohem více zranitelní. Svoboda nařídil je zastavit. Střelbou nad hlavami jsme je donutili jít k zemi. Čelem zvad! Zahajte palbu na nepřítele! Zpět do zákopů!“ popisoval přesně generál. Panikáři byli zastaveni, obrana se zreorganizovala a monutnou palbou samopalníků a pěšáků byl postup fašistů zastaven. Fašisté odhazovali brašny, pláště, vše, co je tížilo a prchali zpět i se svými tanky.

Na znovupřidělení k samopalníkům čekám dodnes

Miloslav Masopust byl raněn střelou do levého lýtka ještě před Machnůvkou a obvázal ho zdravotník Opočenský. Jméno si pamatuje dodnes. Po odražení útoku dosal od velitele čety rozkaz jít na obvaziště. „I když jsem nechtěl. Chtěl jsem bojovat dál. Odtud jsem byl odeslán do polní nemocnice, kde se rána komplikovaně léčila. Tak skončila moje účast v Karpatsko-dukelské operaci,“ vzpomněl generál. Po vyléčení se chtěl vrátit k samopalníkům, ale umístili ho k dělostřelecké jednotce. „Ptal jsem se velitele, kdy se vrátím k samopalníkům. Řekl mi, teď se budují a až postaví, půjdeš k nim! No a čekám dodnes,“ dodal s úsměvem na tváři Masopust.

Vzpomíná také, jak před každým jeho povýšením museli povýšit i tatínka, aby nemusel salutovat vlastnímu synovi. Dnes žije s dalšími veterány z řad volyňských Čechů v Domově péče o válečné veterány při  Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici v Praze.