„Když potkám Zikmunda, tak se jen hloupě směje a chřestí sirkama,“ stěžuje si Hus ve hře České nebe na scéně Divadla Járy Cimrmana. Tato v zásadě humorná poznámka, a především některá další umělecká díla připomínají dobu kostnického koncilu (1414 až 1418) jako staročeskou pohádku o „pekelníkovi, lišce ryšavé Zikmundovi Lucemburském a andělském Janu Husovi“. Pojďme se ale s historickým publicistou Čechem hlouběji zamyslet nad dějinnými souvislostmi ekumenické události, která právě před šesti sty lety skončila.

Hus navždy kacíř

„Otázka Jana Husa určitě patřila v Kostnici mezi ty klíčové, vždyť to tehdy byl nejvýznamnější kacíř Evropy, a navíc někdejší rektor Univerzity Karlovy. Světskou záštitu koncilu coby oficiální hlava křesťanstva převzal římský a uherský král Zikmund, jenž vybavil Husa glejtem, že může svobodně přijet i odjet. Samozřejmě ale musel vědět, že coby osoba světská nemůže zasahovat do církevního práva, takže omezenost dokumentu byla do očí bijící, a jistě mu bylo jasné, že totéž ví velmi dobře i Hus. Ten pozdější národovecký křik, že mu to slíbil a nedodržel, je ze středověkého právního hlediska hloupost. Zikmunda jistě příliš netěšilo, že tady Hus skončil v plamenech, ale koncil kvůli tomu rozehnat nemohl. Popřel by tím veškerou práci, kterou vykonal, aby koncil fungoval a dospěl k řešení ohledně papežského schizmatu. A kdo ví, jak dlouho by potom ještě zůstal králem,“ vypráví Zdeněk Čech, autor tetralogie Drsný střed Evropy.

Kdyby prý Hus odvolal svá slova, jimiž třeba z kazatelny hřímal, že papež Alexandr V. zvolený pisánským koncilem skončil možná po smrti v pekle, sice by o život nepřišel, ale uznaným, byť odvolavším kacířem by zůstal stále. „Dokonce se mluvilo o nějakém klášteře ve Skandinávii, kde by jako v domácím vězení žil s ostatními bratry. Církev svatá nebyla sice prosycena sadismem, ale věděla, že rozsudek musí být jasný a odstrašující. A když už do klášterních zdí, tak někam hodně daleko. Protože kdyby to bylo někde v Rakousích, Bavorsku nebo Míšni, pak je otázkou, jestli by Husa odtamtud nevysvobodila nějaká ‚středověká skupina rychlého nasazení‘, tedy takových čtyřicet jezdců ve zbroji,“ přemýšlí publicista. Hus ale neodvolal a byl v roce 1415 upálen, kdežto Jeroným Pražský, jenž přece jenom váhal, ale pak se vzmužil, zemřel na hranici rok poté.

„Češi, plni svého historického masochismu, si až na výjimky vůbec neuvědomují, že z naší strany šlo vlastně o první podstatnější hlasy reformace. Vždyť jak by se zrovna u nás mohlo rodit něco tak světoborného? Ba snad i ušlechtilého? Nicméně reformace se u nás rodila. Hus chtěl, aby církev fungovala jinak než dřív, v pokoře a bez nadbytečného majetku, začalo se praktikovat přijímání pod obojí způsobou, a to už byly změny ve své době hodně podstatné. Když později Martin Luther uveřejnil roku 1517 ve Wittenbergu svých pětadevadesát tezí, netajil se tím, že inspiraci čerpal i v díle Jana Husa. Ten se zase netajil, že navazuje na myšlenky Jana Viklefa. Ideje se takhle prostě formují. Jeden navazuje na druhého a druhý na třetího,“ podotýká Čech.

Příliš mnoho papežů

Koncil se táhl čtyři roky a jeho nejdůležitějším tématem bylo vyřešit papežské schizma. Vždyť v Evropě nějakou dobu před koncilem existovalo dokonce i trojpapežství, přičemž se všichni tři náměstci Ježíše Krista na Zemi považovali za legitimní. Nicméně v té době měla být církev tmelem Evropy, což musel brát na zřetel i každý cílevědomý panovník. Věřící byli už tak rozděleni na ctitele katolické církve a na vyznavače východních odnoží křesťanství a vzmáhala se kacířská hnutí, mezi nimiž byli budoucí husité ti nejvýznamnější. Navíc se do Evropy z jihovýchodu tlačili Turci a na evropském jihozápadě pořád ještě vládli Maurové. Jakékoliv oslabování církve muselo tedy působit rozkladně na celý kontinent.

„Na koncilu v Pise roku 1409 byli sesazeni dosavadní dva papežové a zvolen Petros Filargos, kardinál původem z Kréty, pod jménem Alexandr V. Tím se ale všechno ještě víc komplikovalo, protože dosavadní papeži se svého pontifikátu nevzdali a vzniklo trojpapežství. Alexandr V. sice brzy nato zemřel, ale na jeho místo nastoupil pod jménem Jan XXIII. Baldassare Cossa, nechvalně proslulý jako někdejší pirát. Snad pirátem opravdu kdysi byl, možná ne, ale historický fakt je, že to byl on, kdo světu ohlásil svolání koncilu do Kostnice. A tehdy přišla i chvíle bezesporu schopného krále, později císaře Zikmunda, který na úspěch koncilu vsadil i svoji budoucnost. Ke svému státnickému jakož i diplomatickému poslání přistoupil velmi svědomitě. Z Kostnice odjel do Paříže a pak i do Londýna, kde jednal o věcech Evropy i koncilu s králi Francie a Anglie. Nakonec se mu jeho práce vyplatila a koncil opravdu dokázal odstranit schizma. Papežem zvolil kardinála Oda Colonnu, který přijal jméno Martin V. Vzdoropapež se pak sice ještě na nějaký čas projevoval, ale později zhas,“ popisuje Čech.

Jeden problém byl sice vyřešen, ale rozrůstal se jiný, a to v Království českém. A Martin V. začal coby papež zaplavovat křesťanský svět protikacířskými bulami. Českou šlechtu, která měla o významu svého království představy plné důstojenství a hrdosti, pobouřilo nějaký čas předtím upálení Mistra Jana Husa. Země si také pamatovala, jak Zikmund, když nechal zajmout svého bratra, krále Václava IV., vpadl roku 1402 do Čech s hordami Kumánů a vyplundroval Kutnou Horu. Ukradl stříbro. Kostnický koncil utichl, ale netrvalo dlouho a v Čechách začaly husitské války. Mnoho mužů v nich padlo, ale světská záštita koncilu, král a později císař Zikmund je přežil a usedl nakonec v Praze na trůn českých panovníků. I když... Nevládl v Čechách dlouho. Zemřel roku 1437 ve Znojmě, a jelikož nezanechal mužského potomka, vyhasl s ním i rod Lucemburků.

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz